Bad guy can love

47) To je dort?

Došla jsem do místnosti, kde by se podle jeho
slov měl nacházet. Při vstupu se mi naskytl pohled na hnědovláska opírajícího se o okraj dřevěného jídelního stolu. Stál čelem ke mně, tudíž jsem mu hned po příchodu viděla do obličeje.

Hned, jak zaznamenal můj příchod, na mne upnul zrak.

„Pojď. Mám pro tebe překvapení." pobídl mne. Na jeho tváři se na chvíli objevil nepatrný úsměv.

Nechápala jsem, co se děje, proto jsem na něho nejistě hleděla. Pomalu jsem se vydala blíže k jeho osobě.

Pocelou tu dobu jsem mu koukala do očí, to stejné dělal i on. Pozorně mne sledoval během mého přesunu k němu.

„Neboj se, nechci ti nic udělat." uklidnil mne, při pohledu na můj lehce vyděšený výraz. Opravdu jen lehce. Na jeho jindy kamenné tváři visel pobavený výraz, který však zcela zvážnil, jakmile jsem od něho stála necelý metr. Odstoupil kousek od stolu, jenž byl jeho oporou a tím značně zmenšil mezeru oddělující naše těla od sebe.

Jelikož byl o něco vyšší než já, byla jsem nucena zvednout hlavu, abysme mohli znovu navázat oční kontakt.

„Janne, přiznám se, nejsem nějaký extra romantik, ale zase nechci, aby sis myslela, že chodíš s kusem ledu. Chtěl jsem ti dokázat, že pro mne dost znamenáš a že jsem schopný pro tebe i něco hezkého udělat." uchopil mé dlaně do svých.

Mé drobné ručky se v těch jeho zcela ztratily. Na mé tváři se opět usadil nechápavý výraz. Obočí jsem lehce povytáhla nahoru a oči jsem nepatrně vykulila.

„Co máš na mysli?" otázala jsem se zvědavě, protože jsem opravdu netušila, kam tím míří.

Proč něco takového říká?

„Víš ty, co je dnes vůbec za den?" také svraštil obočí, avšak jeho výraz doplňoval i nepatrný úsměv, narozdíl od toho mého. Namísto slovní odpovědi jsem jen záporně zavrtěla hlavou.

„Dneska máš Narozeniny, ty hloupá." objasnil mi, na což jsem na něho šokovaně vykulila oči. Byla jsem opravdu překvapená, že to vůbec věděl.

Odstoupil na stranu a já se konečně dozvěděla, co schovával na jídelním stole.

„Tys na to zapomněla?" uchechtl se mé reakci. Stoupl si za mne a ochranářsky chytl mé lokty. Překvapeně jsem hypnotizovala dřevěný stůl stojící pár metrů od nás. 

„N-ne, jen nemůžu uvěřit, že to ty víš. Nepamatuju si, že bych ti to někdy řekla." odpověděla jsem tiše, přičemž můj pohled zůstával zabodnut na jmenovaném objektu.

„Taky že si mi to neřekla ty, ale Jimin. Dost se divím, že jemu říkáš tak osobní věci a mně ne." lehce se zamračil a hlavu naklonil mírně na stranu.

Hlavu jsem otočila směrem k němu. Jeho výraz mne donutil se usmát.

„Žárlíš snad?" tiše jsem se uchechtla, což se ovšem neobešlo od jeho reakce. I hned si mne otočil čelem k sobě, přičemž jsem si mohla všimnout podrážděného výrazu na jeho tváři. Jeho ruce spočinuly na mých bocích. Můj nevinný úsměv hned opadl, jakmile jsem spozorovala jeho tvář.

„Myslím, že nechceš, abych žárlil." zavrčel blízko mého obličeje. Jeho teplý dech dopadal na úroveň mých rtů.

Párkrát jsem nervózně zamrkala. Nebylo to kvůli tomu, že bych se ho bála, ale zkrátka byla jsem celou touto situací poměrně zmatená.

„N-ne, nechci." špitla jsem tiše a mohla si všimnout toho, jak jeho výraz náhle změkl, což bylo částečně i to, v co jsem doufala.

„To není to, co jsem chtěl říct." sklopil hlavu, přičemž jeho hřejivé dlaně zcela opustily mé boky.