Bad guy can love

72) Arogant

„Omlouvám se. J-já..." veškerý obsah mého slovníku a i hlasivek se mi zasekl v hlouby krku. Šokovaně jsem hleděla na osobu stojící přede mnou. To, jak si mne chladně prohlížel, jeho zrak mne propaloval, avšak dělal to tak, že já sama nebyla schopna odtrhnout pohled od jeho očí. Byly tak zvláštní.

Snažila jsem se ze sebe dostat nějaká slova, jakákoliv, avšak nešlo to. V duchu jsem samu sebe proklínala, jelikož mlčením jsem situaci dělala ještě trapnější.

Hey, hey, Janne. Okamžitě něco udělej. Hned! Slyšíš? Hned řekni něco nebo odejdi!

V mé mysli se vedl boj. Znáte ten pocit, když vám to v hlavě šrotuje, všude okolo vidíte rovnice, cítíte, jak se potíte, je vám horko a vteřinová ručička hodin se vám přemění v minutovou, ba dokonce v hodinovou? Tak přesně tak jsem se cítila.

A to, že přede mnou jen tak stál a prohlížel si mne, tomu nijak nepomáhalo. Snažila jsem se uklidnit, ale nakonec moje záchrana přišla sama. „Janne, kam ses poděla?" vedle mne se najednou objevil můj spasitel v podobě vyššího bruneta.

Svou rozrušenou a nejukanou tvář jsem přesunula na Jimina, který byl jedinou možností, jak zabránit tomu, abych sebou nesekla o zem. Nebyla jsem ale sama, i Jungkook se podíval na příchozí osobu. Jeho oči jako by ztmavly, výraz zvážnil. Jiminův úsměv, patřící mně, s lehkým překvapením a radikálním poklesem povadl, jakmile koukl na Kooka, jenž se ho nejspíše snažil probodnout.

„Ahoj, Jeone." pozdravil ho spíše ze slušnosti Jimin. Oba se najednou tvářili tak vážně. Bylo to nepříjemné. „Nazdar." oplatil mu Jungkook s hrubostí a vážností ve tváři. „Vy jste tady jako spolu nebo co?" oba si nás podezíravě přeměřil pohledem. Nechápavě jsem se na něho koukla, při čemž jsme si poté s Jiminem vyměnili překvapené pohledy.

„N-ne?" dostala jsem ze sebe zaraženě. Jungkook se mé rychlé odpovědi jen posměšně ušklíbl, jako by mi nevěřil. „Tak si to tu užijte." pronesl s jasnou přetvářkou a ráznou chůzí odešel pryč. Oba jsme ho jen v tichosti sledovali. On je naštvaný?

„Arogant.." zamumlal si spíš pro sebe Jimin, stále sledující bod, kde se nám podráždění brunet ztratil z dohledu. „C-co?" zakoktala jsem zvědavě. Jimin pohlédl zpět na mne, „Ty snad nevidíš, jak hrozně žárlí?" otázal se s úsměvem Jimin a lehce svraštil obočí. „Ale vždyť nemá proč?" nechápala jsem. „Já vím, ale on prostě sám sebe dusí těma všema pomluvama. On věří těm lžím, které se roznesli o nás. Asi by mu to měl někdo vysvětlit, že? Ale já to asi nebudu.." ušklíbl se hnědovlásek. Bylo mi jasné, kam tím míří.

„Proč já? Vždyť to nemá ani smysl, za dva dny se odstěhuju do města míle daleko odsud. Proč bych mu něco vysvětlovala?" kroutila jsem nad tím hlavou. „Ne, Janne, tohle je skvělá příležitost, jak alespoň vše urovnat a ty pak odjedeš s čistým svědomím." konstatoval Jimin.

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Není to zas tak špatný nápad. „Ale Jimine, vždyť se se mnou nebude ani bavit." odporovala jsem mu. „Za pokus nic nedáš. Opravdu si myslíš, že by mu na tobě nezáleželo, když tě pořád chránil?" zvážnil. „Co myslíš?" svraštila jsem obočí udiveně.

„Sakra Janne, ty snad nevidíš, jak se k tobě choval? Jak tě chránil, i když nemusel. Jo, byl hrozně zlý, když nás oba tak odkopl a tebe zničil. Já to chápu, chápu tě. Řekl ti to všechno, ale nemyslel to tak. Kdyby mu na tobě nezáleželo, nikdy by se k tobě tak nechoval. Nejsi pro něho jen dalším zářezem. Na tobě mu opravdu záleželo, na nikoho nekouká, jako na tebe. Přestaň se tomu bránit a promluv si s ním. Už se nemůžu koukat na to, jak před sebou oba vzájemně utíkáte. Jste oba hrozně zbábělý a já ani jednoho z vás už nechci krýt. Ty se za dva dny možná navždy ztratíš a necháš nás tu, já nechci, aby to takhle skončilo, abych kvůli vám dvěma obětoval naše přátelství. Jediné, co po tobě chci je jen to, abys s ním promluvila, on tě nepošle do háje. Věř mi." zvyšoval hlas, ale ke konci se uklidnil.