Bad guy can love

13) Nevím, něco navrhni

Odemkla jsem vchodové dveře od našeho domu a vešla dovnitř. Z kuchyně se ozývaly nějaké zvuky. Znělo to, jako smažení něčeho, což bylo dosti podezřelé, jelikož doma neměl nikdo být.

Ale zloděj to být nemůže. Zloděj by přeci nesmažil v domě, který chce vykrást. Nebo ano? Co já vím, co dělají zloději v tomto státě..

„Mami?" křikla jsem opatrně z obývacího pokoje na mamku, jestli je to vůbec ona.

„Ano, beruško?" dostalo se mi okamžité odpovědi z kuchyně. Byla to ona. Došla jsem za mamkou. Stála u plotny a něco tam smažila.

„Co se děje, že jsi doma?" zarazila jsem se.

Mamka by měla být v práci, tak co tady dělá?

„Končili jsme dneska dříve." vysvětlila mi a dál se věnovala pánvi. Jen jsem chápavě kývla hlavou a odešla jsem z kuchyně pryč.

Šla jsem k sobě do pokoje. Tašku jsem odhodila do rohu místnosti. S mobilem v ruce jsem se uvelebila v mé posteli, kde jsem plánovala strávit pár hodin. Na mobilu jsem projížděla sociální sítě.

Jelikož mám soukromý účet, tak mám menší kontrolu nad tím, kdo mne sleduje. I když mě moc lidí nesleduje, ale to už je jiný problém.

Kontrolovala jsem, zda-li mi nepřišla zpráva a najednou jsem si všimla, že mi přišla nová žádost, že mne chce někdo začít sledovat. Kdo by to tak mohl být?

Jelikož jsem od přírody hrozně zvědavá, hned jsem se šla kouknout, kdo je ten neznámý, který se zřejmě chce pokochat mým osobním životem, který buďme upřímní, není nijak zajímavý.

Najela jsem tedy mezi žádosti a naskytl se mi pohled na profil dotyčného, který jsem si hned rozklikla. Proč mě chce sledovat?

Neznámý, tedy známý, byl Jungkook.

Na Instagramu, ve kterém jsem se celou tu dobu pohybovala, byl pod jménem „Jungkook_Jeon".

Velmi originální. Měl opravdu dost sledujících. Taky to je přeci jasné, když je něco, jako „král" této školy. Ale proč chce sledovat mne?

Žádost jsem nepříjmula ani neodstranila. Také nevím, proč bych jedno z toho měla dělat. Koukla jsem se na jeho fotky, které na svém profilu zveřejnil.

Musím uznat, že není ošklivý, vzhledově. Tady.

Ani nevím, jak dlouho jsem nad projížděním jeho účtu strávila času.

Stále jsem si kontrolovala čas, jelikož jsem měla v osm přijít na adresu, kterou mi dal, radši tam budu o půl hodiny dřív. Zvedla jsem se z postele a šla jsem si pro svou školní tašku, ze které jsem vyndala všechny učebnice a sešity.

Zkontrolovala jsem si, zda-li mám všechno na zítra do školy. Naštěstí jsem vše měla. Čemuž se divím. Do tašky jsem zas všechno potřebné vrátila.

„Zlatíčko, pojď dolů." zavolala na mne mamka. Rychle jsem seběhla schody a šla jsem rovnou do kuchyně, kde se mamka nacházela.

„Ano?" otázala jsem se, když jsem si sedla na malou židličku u kuchyně.

„Hezky to sněz." podala přede mne talíř s jídlem. Slušně jsem jí poděkovala a začala jsem jíst.

Během večeře, kterou jsme zrovna měly, jsem oznámila mamce, že za necelou půl hodinu budu muset kvůli projektu jít k spolužákovi domů, abysme ho tam mohli vypracovat. Mamka jen kývla na souhlas a dál se na nic neptala.

Když jsem dojedla, dala jsem použité a špinavé nádobí do dřezu a vrátila jsem se do mého pokoje pro batoh, ve kterém jsem měla připravené věci na ten projekt.

Už byl nejvyšší čas vyrazit, tak jsem i s batohem na zádech opět seběhla schody dolů, ale předtím než jsem odešla ven, tak jsem se rozloučila s mamkou.

„Tak ahoj, zlato. Buď opatrná." usmála se mile mamka a dala mi pusu na líčko.

„Neboj mami. Ahoj." rozloučila jsem se a vyrazila jsem ke vchodovým dveřím, u kterých jsem se obula a vyšla ven.

Rychlejší chůzí jsem šla na určené místo. Venku už byla dost tma a i poměrně chladno, foukal mírný větřík. Objímala jsem se rukama, aby mi nebyla taková zima.

Podle mé mapy v mobilu, kterou jsem potřebovala, abych tam vůbec nějak došla, protože jsem tu ani ne měsíc, tudíž se v tomto městě ještě moc nevyznám, jsem byla skoro na místě.

Když jsem došla na určenou adresu, koukla jsem se, kde to vůbec jsem. Stála jsem před velikým domem. Už na první pohled vypadal moderně zařízen.

Nacházel se na rozlehlé zahradě. Celý pozemek byl ohraničen vysokým plotem. Nevěděla jsem, jestli mám zvonit.

Ale jak jinak zjistí, že jsem tady?

Jemně jsem zmáčkla tlačítko zvonku tak, abych tam v domě nevyvolala takovou paniku. Můj pohled byl po celou tu dobu, co jsem zvonila, zabodnut na hlavních dveřích.

Najednou se dveře otevřely a mně se, jelikož jsem stále koukala na ty dveře, naskytl pohled na černou osobu. Jediné světlo, které bylo k nalezení v tu chvíli, vycházelo z domu za jeho zády.

Beze slov došel k brance a s prázdným výrazem si mne prohlédl stále stojíc za plotem. Branku otevřel a už se vracel na cestu zpátky do jeho domu.

Vešla jsem na tmou zahalenou zahradu a zavřela jsem za sebou malou železnou branku. Rychlou chůzí jsem došla do domu, kde jsem za sebou hned zavřela mohutné dřevěné vchodové dveře.

„Pojď za mnou, kočko." pobídl mne a rozešel se ke schodům, po kterých jsme poté šli někam nahoru. Šla jsem hned za ním.

Cestou jsem si prohlížela fotografie v rámečcích pověšeny po zdech domu. Na většině z nich byl vyfocen Jungkook, jako malé dítě.

Procházeli jsme dlouhou chodbou, dokud jsme nedošli ke dveřím, u kterých se zastavil. Vstoupil do pokoje. Já jsem vstoupila hned po něm. Málem mne zavřel ve dveřích. Skvělý.

Prohlédla jsem si pokoj, o kterém nemůžu říci, že byl nějak sladěn, protože tam měl hrozný nepořádek.

Což se k jeho chování a tím, jak na mne působí, dosti hodí.

Zatímco já stála a prohlížela si pokoj, on došel k posteli, na kterou si následně sedl.

„Tak co budeme dělat?" zeptala jsem se tiše. Mou otázkou jsem narážela na projekt, kvůli kterému tu jsem.

„Nevím, něco navrhni." drze se ušklíbl a zvedl se z postele. Pomalou chůzí došel ke mně. Mezi palcem a ukazováčkem mne chytl za bradu a zvedl mou hlavu, abych mu koukala do obličeje.

To ho to baví mi tohle dělat?

„N-no, já myslela ten pro-projekt." koktala jsem nervózně se stálým pohledem na jeho chladný výraz s provokativním úšklebkem.

„Já tady ale dělám jeden projekt." ušklíbl se a téměř bez mrkání mi hleděl do očí. Jeho slovům jsem nerozuměla, ale určitě to nebylo nic slušného.

„J-já.." bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Nervózně jsem mrkala a bála se, co udělá. Uchechtl se a odstoupil ode mne, přičemž se mi dost ulevilo.

„Dám ti zadání a můžeš dělat projekt. Kdybys mě hledala, budu někde v domě. Hluku si nevšímej." řekl a do ruky mi podal tištěný papír se zadáním. Mezitím, co jsem si zadání prohlížela, on odešel z místnosti.

Takže na tom dělám.. sama. Zase.

_ _ _ _

Přeji hezký zbytek dne. ☀️