Bad guy can love

64) Máte štěstí

„Tak vás tu vítám v novém roce. Všem vás přeji štěstí a zdraví, ať se vaše sny splní." promluvila ke třídě naše paní profesorka, jenž byla prvním kantorem, který s námi měl hodinu v novém roce. Na tváři jí zářil její rozjasněný úsměv plný radosti a naděje, který jsem jí ovšem nemohla opětovat.

Na co přát štěstí mně? Vždyť celý můj život je plný štěstí. A lásku nám nepopřeje? Té mám taky všude spousty. Hahaha.

Místností se rozlil zvuk potlesku ze strany nás, studentů. I když tomu absolutně nikdo nevěnoval pozornost, párkrát jsem rukami o sebe tleskla také.

Ale koho to zajímá?

„Tak a jelikož se pomalu blížíme ke konci školního roku, všechny vás čeká jeden velký projekt. Již dnes vás rozdělím do dvojic, ve kterých velký projekt vypracujete." oznámila nám.

Od tabule došla ke své katedře, za kterou poté usedla a rozevřela svůj profesorský sešit, v němž bylo veškeré hodnocení našeho intelektu z jejího pohledu. Pro některé sešit zla, ale pro druhé zas předmět plný chvály.

Nezaujatě jsem si podepřela hlavu rukou a bez přemýšlení jsem můj zrak zabodla v papírovém souboru, jehož stránkami právě listovala.

Rozhlédla se po třídě a poté zrak opět upnula na sešit.

„Tak dobrá, teď budu číst vaše jména a vždy řeknu i jméno vašeho společníka." zvolala se zrakem stále přilepeným v sešitu.

Mým středem pozornosti se stal strom rostoucí venku na školním dvoře. Zcela jsem přestala vnímat její milý, ač ne tak zajímavý, hlas.

Z nepozornosti mne vytrhla až jedna z vět, jenž se týkala mé osoby.

„Zbyla nám tu slečna Starshinová.." vyslovila mé jméno, na což jsem škubla hlavou a ihned stočila zrak k ní, aby to vypadalo, že jí celou dobu poslouchám a momentálně dávám pozor.

Paní profesorka zabodla jeden prst na stránce papíru a začala ním po povrchu lehce přejíždět. Vypadalo to jako by znovu projížděla seznam našich jmen ve snaze najít mi nějakého partnera do dvojice.

„No, máte štěstí. Jeden student dnes chybí, tak budete s ním." oznámila mi a prst tentokrát zabodla na jednom bodě, kde bylo zřejmě jméno žáka zapsáno.

„Pan Jeon." vyslovila jméno nepřítomného s naprostým klidem a mně v tu chvíli nepříjemně bodlo na hrudi. Mé srdce jako by se rozpadlo na pár velkých kusů.

Neřekla Jeon, že ne? Že zrovna neřekla to jméno? Že se mi právě nesnaží oznámit, že budu ve dvojici zrovna s ním?!

Může mi někdo říct, kdy konečně příjde to štěstí, které nám tady přála na začátku hodiny?

Kdybych se právě nenacházela v místnosti plné mých spolužáků a v první lavici přímo před profesorkou, udeřila bych hlavou o desku stolu tak silně, až bych jí rozpůlila na dva kusy.

Snažila jsem se nedávat mé vnitřní rozpoložení a neklid, který mnou manipuloval jako s kusem látky, najevo.

Když se opět podívala na mou osobu, souhlasně, ačkoliv nuceně, jsem přikývla na znamení toho, že jsem jí rozuměla.

„Doufám, že to s vámi dopadne tentokrát lépe, než s tehdejším projektem." zamumlala si spíše pro sebe.

Možná ten projekt tentokrát neroztrhá, ale sní. Kdo ví?

Hodina byla ukončena pár minut poté, co nám zadala instrukce k vypracování a způsob hodnocení úkolu.

S mým štěstím to dopadne tak, že i člověk, který úkol neodevzdá, dostane lepší známku, než naše dvojice.