Bad guy can love

37) Proč ti to nevěřím?

Když večeře u pana Mina skončila, naposledy jsme se rozloučili a my, tedy já a mamka, jsme se vydaly na cestu domů.

Seděla jsem na stejném místě, jako i cestou na místo této pracovní akce, pořádané nadřízeným mé mamky. Sledovala jsem zbíhající se krajinu za okénka spolujezdce. Byla už poměrně tma, tudíž výhled ven nebyl nijak extra poutavý, nýbrž dosti tmavý.

Po nějaké chvíli cesty jsem zaregistrovala to, jak z mé malé příruční kabelce, jejíž velikost byla srovnatelnou s délkou mé dlaně, položené na mých stehnech, vycházejí nějaké vibrace.

Jedinou možnou příčinou tohoto jevu, která se nabízela, byl můj mobilní telefon, jenž se v kabelce nacházel. Rtěnku a peněženku z toho podezírat nebudu.

Sáhla jsem do tašky po zmiňovaném přístroji, abych zjistila důvod jeho chování. Na zamčené obrazovce telefonu svítilo oznámení na několik zpráv od jistého čísla.

Oznámení jsem rozklikla a naskytl se mi tak pohled na řadu zpráv od Jungkooka. Nejvíce mne překvapila a dalo by se říct, že i zaskočila poslední z nich.

„Mohla bys přijít ke mně?" stálo v textové zprávě určené mně. Zpráva byla stará necelé dvě minuty, což bylo dost zvláštní.

Ví vůbec kolik je hodin?

Koukla jsem se z okna ven, zda-li nedokážu určit polohu nebo část města, kterou bysme mohly projíždět.

Nebyly jsme daleko od jeho domu.

Uvnitř mé hlavy probíhala výměna názorů dvou stran.

První se zastávala toho, že je tento nápad, tedy jít k němu, naprosto nemožný a neinteligentní.

Ta druhá však shledávala myšlenku noční návštěvy, jako jisté zpestření, jinak nudné, noci a možnost nových zážitků s osobou mně dosti blízkou.

Nakonec jsem se rozhodla poslechnout druhou stranu, i přesto, že mi to i tak přišlo hloupé.

„Mami?" oslovila jsem ženu sedící za volantem ovládajíc tak veškerý pohyb vozidla. Mamka mne pobídla k tomu, abych pokračovala v tom, co jsem jí chtěla říct.

„Mohla bys mi tady zastavit? Zastavím se ještě u kamarádky." zalhala jsem a vnitřně jsem doufala v to, že mou lehce nepravdivou prosbu vyslyší.

„Takhle pozdě? No, klidně, ale ať se ti nic nestane. Budeš tam i spát?" vyptávala se mamka se zájmem.

„Možná ano." odpověděla jsem jí na poslední otázku, která byla položena, jelikož byla tou nejdůležitější.

„Dobře. Kde chceš zastavit?" optala se s pohled stále upřeným na vozovce.

„Klidně už tady." telefon jsem vrátila zpět do kabelky a ruku jsem předčasně položila na tlačítko pásu, s úmyslem ho v nejbližší době uvolnit.

Mamka začala pomalu zastavovat. Sjela blíže k okraji silnice, až k chodníku, kde auto zastavilo.

„Děkuju, mami." poděkovala jsem ji a odpoutala si nepříjemně škrtící pás. Vystoupila jsem z vozidla a věnovala mamce poslední úsměv, než jsem za sebou dveře zavřela.

Automobil se dal znovu do pohybu. Byla to otázka několika vteřin a vůz už mizel v dáli. Jediné, co jsem mohla zahlédnout v té vzdálenosti, byla zadní světla, jenž byla v tuto noční dobu jistou zákonou povinností a bezpečnostní samozřejmostí.

S povzdychem jsem se rozešla k místu, kam mne jistý chlapec zval. Netrvalo to dlouho a stála jsem před jeho velikým domem.

Vchodová branka pozemku nebyla zamčená, což mne jen utvrdilo v tom, že mne už očekává. Nebo zapomněli zamknout.

Po menší stezce podél domu jsem došla, až na zadní část jejich zahrady, kam se dá také dostat dveřmi, což bych za normálních okolností učinila, ale jelikož jsem přesně věděla, kde brunet bude, neztrácela jsem zbytečně čas chozením po jeho, jistě prázdném, domě.

Přešla jsem blíže k železném žebříku, jenž byl opřen o zeď obytné stavby.

Sundala jsem si boty, jelikož by v nich lézt po žebříku bylo nemožné. Opatrně jsem začala šplhat nahoru, na střechu domu.

Když jsem byla úplně na střeše, dosti se mi ulevilo. I přesto, jak často spolu s Kookem trávíme čas na jejich střeše, jsem si na tu výšku stále nezvykla.

Můj pohled po chvíli sklouzl na hnědovlasého chlapce sedícího na dece. Byla jsem si jista tím, že o mé přítomnosti jistě ví.

Má domněnka se mi potvrdila, jakmile se otočil mým směrem a zabodl na mne zrak.

„Proč jsi sem lezla v tomhle?" bylo to první, co mi řekl. Dělala jsem, že vůbec nechápu jeho otázku, což byla i z části pravda.

„Jak v tomhle? Psal si, ať přijdu." nechápala jsem.

Kook jen odvrátil pohled a rukou lehce poklepal na volné místo vedle sebe. Přistoupila jsem k němu a na zmiňované místo jsem si sedla.

V naprosté tichosti beze slov jsme pozorovali noční oblohu nad námi. Všude okolo nás se rozplývala černá tma, jejímž jediným narušitelem bylo světlo pouličních lamp.

Hvězdy se chovaly přirozeně, ladně se procházely po obloze. Jako světelné divadlo. Byla jsem jejich kouzlem tak unešena, až jsem ani nevnímala přítomnost chlapce sedícího hned vedle mne.

„Jsem rád, že jsi tu se mnou." prolomil jmenovaný ticho mezi námi. Odvrátila jsem zrak od hvězd a koukla na něho.

„Proč ti to nevěřím?" vůbec nevím, kde jsem vzala odvahu na to, vyslovit tuto otázku, ale bylo mi jasné, že na to, abych to nějak zachránila bylo pozdě.

Abyste mne chápali, náš vztah už trvá nějakou tu dobu a i přesto, že nejsem ten typ osoby, která by vyžadovala nějaká romantická gesta a všemožné náznaky lásky a citů, jsem dívka a mám v sobě tu část, která přesně po těchto prvcích vztahu prahne. 

Za tu dobu, co jsme spolu, z něho cítím, jako kdyby se mnou být nechtěl. Cítím se, jako kdyby mne měl, v podstatě, za malou sestru, mladšího sourozence, kterého musí chránit. Necítím tu lásku, která by ho ke mně přitahovala.

Nevím, možná jsem naivní a chyba je ve mně.

„Co jako?" nechápavě svráštil obočí, což jsem od něho předem čekala.

„No, já nevím. Prostě.. přijde mi, že se mnou nejsi rád." sklopila jsem pohled na své dlaně, jenž jsem si spojila.

„A proč si to myslíš?" cítila jsem, jak na mne upřeně kouká. Přišlo mi neslušné se mu nedívat do tváře, když s ním mluvím, proto jsem se na něho také podívala.

Koukal na mne velmi zvláštně, ale ne naštvaně. Trochu mne to překvapilo, jindy se totiž v podobných situacích lehce vytočí, teď tomu nebylo.

„Víš proč jsem tě tady chtěl?" položil mi nejasný dotaz, na který jsem vlastně sama neznala odpověď.

Proč tu jsem?

_ _ _ _

Ahoj, broučci.

Nevím, kde začít..
~ Konečně jsem napsala novou kapitolu. 📚
~ Abych byla upřímná, moc spokojená s ní nejsem, ale snad se to dá číst.
~ 💬❤️
~ Nakonec opravdu po týdnu, jak jsem říkala.

A teď k tomu hlavnímu..

~

🌸 Chtěla bych Vám neskutečně moc poděkovat za 3k přečtení! 🎊

Opravdu nechápu, jak jste to dokázali.
Ani nevíte, jak si toho vážím. 💕

🎉 Moc vám za to děkuju. 🌈

Doufám, že se Vám kapitola líbila. ✨
Přeji hezký zbytek dne. ☀️

U další kapitoly. 👋🏼 See you later. 💜