Bad guy can love

66) Kam jdeš?

Hodiny se střídaly s krátkými přestávkami a uběhlo už téměř celé vyučování, mezitím jsem se pomalu psychicky připravovala na to, co mne ještě ten den mělo čekat.

S posledním zvoněním jsem opustila třídu. Mé nohy mne vedly cestou ke skříňce, jak už tomu byly naučeny.

Během cesty jsem dobrovolně vystavila ušní bubínky hluku všude okolo mne po škole, který se pohyboval v poměrně vysoké frekvenci hlasitosti.

Můj kontakt s kovovou úschovnou netrval ani deset minut a já, už v jiných, přezutých, botách a teplejším kabátu kráčela směrem ven před areál školy.

V průběhu mého oblékání se chodba výrazně vylidnila a řada studentů už byla dávno mimo budovu, tudíž byla cesta ven pro mne pohodlnější a to v tom, že jsem se nemusela prodírat zástupem studentů ze všech stran, všude okolo.

Těžké vchodové prosklené dveře se poté, co jsem vyšla ven, za mnou zavřely, přičemž jsem mohla postřehnout zacvaknutí zámku v nich.

Sešla jsem menší řadu schodů. Podrážky mých bot okusily povrch dlaždic, kterými byl menší plácek před hlavní budovou školy přímo poset. Plocha tvořená z betonových kusů, náhražek imitujících kamennou dlažbu.

Došla jsem doprostřed popisovaného území a nenápadně jsem se rozhlédla okolo sebe. Můj zrak vyhlížel chlapce, jenž celou tuto akci domluvil.

Nevím, jestli mne zalila vlna štěstí nebo nervozity, jakmile jsem hledaného bruneta našla.

Jungkook stál poměrně daleko ode mne, kousek od silnice, po které bezradně jezdila všechna vozidla projíždějící zimním městem. Materiál zimních pneumatik se třel o povrch asfaltu obalen vrstvou ledovky.

Chlapec zcela ignoroval okolní svět, hlučná auta jedoucí po zamrzlé vozovce, či skupinky studentů procházejících okolo něho, i když jich byla naprostá menšina, jelikož se většina z nich s největší pravděpodobností už procházela po městě, s blížejícím se časem oběda.

Jediným předmětem, který plně zaujímal jeho pozornost, jemuž se věnoval a od jeho displeje nemohl odtrhnout zrak, byl mobilní telefon, jenž svíral v ruce.

Jas obrazovky ozařoval jeho tvář, kde byl pevně usazen kamenný výraz, zdobící jeho obličej. Delší ofinka už mu pomaleji zasahovala do čela.

Jak tak koukám, opravdu vidím dobře na dálku.

Protože mi bylo jasné, že on mne nebude shánět sám od sebe, pomalu jsem se k němu rozešla. Cestou jsem přemýšlela nad tím vším, co nevhodného by se ještě ten den mohlo stát.

Uklidni se ksakru, je to jen projekt do školy.

Jakmile jsem k němu došla a on mou přítomnost zaregistroval, telefon pomocí tlačítka zamkl a uschoval do kapsy své černé kožené bundy.

„Tak půjdeme na oběd a pak někam udělat ten úkol." oznámil mi. Bez toho, aby mne nechal odpovědět nebo alespoň něco udělat, se rozešel pryč.

Jelikož byla jeho chůze značně rychlejší, musela jsem za ním lehce popoběhnout, abych ho dohnala a necourala za ním v měřítku desítek metrů.

Procházeli jsme po ulicích mrznoucího Soulu. Potkávali jsme i pár postarších osob, včetně dlouholetých manželských párů nebo mimo je i děti výrazně mladší než jsme byli my.

Cesta netrvala dlouho, protože s tím, jak rychle Kook chodil a s jakou rychlostí jsem ho musela dobíhat a držet jeho tempo, to ani nebylo možné.