Bad guy can love

14) Třeba začneš mluvit

Seděla jsem v jeho pokoji, sama. Už to bylo půl hodiny, co jsem tu byla a pracovala na tom úkolu. Také to bylo půl hodiny, co se ze zdola ozývaly nějaké další hlasy, mimo Jungkooka. Zdmi tlumená hudba a hrubé klučičí hlasy.

Ještě chvíli jsem nad úkolem přemýšlela, než jsem to vzdala. Vlastně už jsem ho měla hotový, takže jsem to už mohla nechat.

Co mám teď dělat? Mám jít dolů?

Rozhodla jsem se, že půjdu najít Jungkooka a vydám se domů. Přeci jen už je celkem pozdě. Uklidila jsem po sobě a vrátila vše tam, kde jsem to vzala.

Dala jsem si batoh na záda a pomalu jsem se vydala směrem ke dveřím. Tiše jsem za sebou zavřela, i když by to přes tu hudbu stejně nikdo neuslyšel. Pomalu jsem šla po chodbě.

Hudba a chlapecký smích se zdál hlasitejší. Čím blíže ke schodům jsem byla, tím více tento hluk sílil. Šla jsem za hlasy. Sešla jsem schody a mířila jsem si to ke zdroji toho rámusu.

Místnost velikých rozměrů, prosvícena všemi možnými zdroji světla. Dva přenosné reproduktory bezdrátově připojeny na mobilní telefon, s nichž vycházela hlasitá hudba, což byl hlavní zdroj hluku.

Veliká kožená sedačka stojící uprostřed místnosti, před kterou se nacházel o něco menší konferenční stolek tvořen ze skleněné desky stolu a opěrných kovových nohou.

Pokoj celkově sladěn do béžové, až kávové, barvy, tedy krom sedačky a koberce, ty byly tmavě hnědé, téměř do barev tmavých kávových zrn.

Zdi zdobila drahá tapeta s luxusně vypadajícími motivy, avšak největší pozornost, co se týče zdí dané místnosti, na sebe upoutávala širokoplošná plazmová televize, jejíž obrazovka právě hrála řadou stovek barev, jelikož byla zapnutá a běžel v ní zrovna nějaký pořad, kterému však nikdo z osob v této místnosti nevěnoval pozornost.

A uprostřed této místnosti na sedačce sedělo hned několik lidí. Přesněji chlapců. Tři chlapci, z toho dva seděli na sedačce s flaškou v ruce a jeden na zemi před nimi s mobilem v ruce. Ale ani jeden z nich nebyl Jungkook.

Neznala jsem tam nikoho, tedy až na jednoho z chlapců sedících na sedačce, byl to totiž ten Suga, se kterým jsem se nešťastnou náhodou potkala dneska na dívčích záchodech.

Potkala.

V tichosti jsem stála ve dveřích. Ani jsem se nehla, nechtěla jsem na sebe nijak upozornit. Nevěděla jsem, co jsou zač a ani čeho jsou schopní, ale jelikož jsem si všimla všech těch, převážně, prázdných flašek od alkoholu, které pravděpodobně vypili, trochu jsem tušila.

„Hele, co je to za holku támhle ve dveřích?" ozval se velmi hrubý hlas, který mne probudil z tranzu, do kterého jsem upadla a pod kterým jsem na ně tupě a tiše, bez sebemenšího pípnutí, koukala. Jemně, ale přesto polekaně, jsem sebou škubla. Vyjukaně jsem se na ně koukala a čekala jsem, co se bude dít.

„Co tady děláš?" ozval se za mými zády známý lehce hrubý hlas. Jelikož jsem se ho lekla taky, prudce jsem se otočila směrem k dotyčnému stojícímu za mnou.

Hnědé rozcuchané vlasy a velké hnědé, až nebezpečně tmavé, oči tvarované do nechápavého výrazu patřící chlapci, při jehož pohledu na mne mi jde mráz po zádech.

„J-já už mám ten úkol hotový, t-tak jestli můžu jít do-domů." vykoktala jsem ze sebe, i když silně pochybuji, že mne, obzvlášť přes tu hudbu, slyšel. Ušklíbl se a přistoupil ke mně blíž.

„Ale kam bys chodila, dlužíš mi ještě službičku." usmál se drze a chytl mne pevně za ruku. Ani jsem se nesnažila vzdorovat nebo se pokoušet o jakýsi únik z jeho sevření a silného stisku na mém zápěstí.

Pro něho jsem na úrovni hadrové panenky, mohl by se mnou i vytírat podlahu, kdyby chtěl.

Ale, jak koukám, podlahu tady mají celkem čistou, tak zatím dobrý.

„C-co?" nechápala jsem, co se děje, když mne začal táhnout k sedačce, kde už seděli jeho kamarádi.

„Řikala jsi něco?" zastavil se v chůzi a s vražedným pohledem na mě otočil hlavu.

„N-ne." sklopila jsem pohled na své boty. Znovu pokračoval v chůzi, až jsme do došli k obsazené sedačce. Dva chlapci sedící na ní byli roztaženi přes celou plochu pohovky, tudíž nebylo žádné místo k sezení.

„Uhni, hyung." rozkázal Jungkook chladně chlapci s tmavě hnědými vlasy, který zrovna pil z flašky průhlednou tekutinu.

Chlapec odlepil své narůžovělé rty od hrdla lahve a s otráveným protočením očí si sesedl na zem, čímž se uvolnilo poměrně velké místo.

Jungkook pustil mou ruku a hned si sedl na volné místo, zatímco já stále stála před ním, jako zařezaná.

„Sedni." řekl stejně chladným tónem, jakým mluvil s chlapcem, který před chvílí seděl na jeho místě.

„Ale tady není místo." vymlouvala jsem se. Rozhlédla jsem se okolo sebe a prohlédla jsem si všechny přítomné.

„Já tady jedno místo vidím." s drzým úšklebkem si poklepal na stehno, čímž myslel ono volné místo. To nemyslí vážně.
Nechápavě jsem na něho koukala, i když jsem veděla, co tím myslel.

S povzdychem mne chytl za ruku a stáhl si mne k sobě tak, že jsem mu spadla do klína, přičemž se spokojeně usmál.

Když jsem se vzpamatovala z toho, co udělal, zvedla jsem se a přes vnitřní odpor jsem se posadila na jeho stehno.

Radši budu dělat, co chce on.

„Podej mi tu flašku, Mine." natáhl ruku ke chlapci, který jako jediný, mimo nás, neseděl na zemi. Podal mu skleněnou lahev s nahnědlou tekutinou, ze které se ale před předáním napil.

Jungkook se z lahve hned napil a když s pitím alkoholického nápoje přestal, dal flašku blíž ke mně, téměř pod nos. Naznačil mi tak, abych se napila, na což jsem záporně zakroutila hlavou.

„Napíj se, třeba začneš mluvit." ušklíbl se, přičemž se Suga sedící na zemi zasmál. Znovu mi dal lahev před obličej.

Nikdy předtím jsem alkohol moc nezkoušela, narozdíl od mých bývalých spolužáků, kteří rádi pořádali akce, kde alkohol vynikal.

I když jsem to moc zkoušet nechtěla, nakonec jsem si flašku od něho vzala a napila se z ní. Jestli se jedno cucnutí počítá jako pití. Vím, že ne, ale nesuďte mne.

„A nezapomeň, že mi něco dlužíš." pošeptal mi do ucha, na což jsem polkla.

_ _ _ _

Ahoj. ✨
~ Po delší době je tu nová kapitola, tak snad se Vám bude líbit. 💕

Hezký zbytek dne. 🌼