Bad guy can love

30) Jungkooku, přestaň!

Další dny probíhaly celkem stejně, ať už se jedná o školu, tak o situaci doma nebo s Jungkookem. Mamka měla více a více práce, tudíž byla doma míň a míň.

Mrzelo mne to, ale díky Jungkookovi jsem na to dokázala nemyslet. Svěřila jsem se mu s tím, přičemž se mi snažil pomoc, zacož jsem byla ráda. Nevím, jak to dělal, ale vždy mne uměl přivést na jiné myšlenky.

Sice se náš vztah neposunul ještě na ten intimní bod, ve který už Kook určitě doufal, ale i tak jsme si byli bližší. Více jsme si povídali. I když ve převážné většině to bylo tak, že jsem se mu svěřila a on mne vyslechl a nějakým způsobem podržel.

Pěvně věřím v to, že nebude trvat dlouho a dokážu ho přinutit mluvit.

Vtipným faktem na tom je, že to samé si on myslel, než jsme spolu začali chodit.

Bylo právě pondělí. Neuběhla ani polovina dne a já už jsem cítila, že se dnes stane něco špatného. Nevěděla jsem, co, ale věděla jsem, že něco přijde.

A jelikož se mi, až na pár vyjímek, děje jen to zlé, tak to bylo hned jasné.

Byla velká přestávka. Tak, jako tomu bylo každou velkou přestávku za dobu, co jsem začala chodit na tuto školu, byly chodby plné studentů, kteří zde trávili své minuty volna.

Stála jsem u své skříňky, čelem k té kovové úschovné krabici, tudíž jsem nekoukala okolo sebe.

Najednou, jako bych cítila něčí přítomnost za sebou. Rozhodla jsem se to ignorovat, jelikož jsem věřila tomu, že se mi to jen zdá. Opak byl však pravdou.

Ucítila jsem na zádech něčí tělo, přičemž hned na to i horký dech dotyčného na mém krku. Něco mi říká, že tohle není Jungkook.

Měla jsem pravdu. Jungkook byl o trochu slabší a nic takového by si nikdy nedovolil. Prudce jsem se otočila směrem k dotyčnému a hned se mne zmocnil strach a panika. Tělem mi projel nepříjemný pocit. Popsala bych ho, jako nervozitu.

Byl to ten samý chlapec, který se nedávno popral s Jungkookem. Byla jsem si jistá, že můj důvod se strachovat je oprávněný. Zdálo se mi, jako kdyby snad ten hnědovlásek od našeho posledního setkání ještě vyrost nebo aspoň zmohutněl.

„Tak ty prý chodíš s Jungkookem, jo?" pronesl s pohrdavým a zároveň drzým úsměvem, který neznačil nic dobrého. Pro mne. Místo odpovědi jsem jen lehce kývla hlavou na souhlas.

Více se ušklíbl. Nahnul se k mému uchu a zašeptal mi do něho slova, po kterých mi naskočila husí kůže po celém těle.

„Jak by se Kookovi asi líbilo, kdybych mu po tobě poslal menší vzkaz." zašeptal tím svým hrubým hlasem. Na nic nečekal a od ucha se posunul o něco níž, přesněji na můj krk, kde hned začal tvořit své značky. Kůži mi vztekle skousával a tělem se na mne víc natlačil.

Chtěla jsem začít brečet, jelikož jsem nevěděla, jak ho zastavit. Neměla jsem dost odvahy, ani potřebné síly. Chlapec zcela ignoroval to, že byla přestávka a na každém kroku spousta studentů školy.

„Ty hnusná svině!" zařval někdo z druhé strany chodby. Podle hlasu to byl Jungkook. Stále neznámý brunet ode mne zcela odstoupil a podíval se směrem odkud šel Kook.

Hned za jeho zády ho doprovázela celá jeho skupina. Suga, Jimin a Taehyung.

Jungkook se tvářil tak naštvaně, až jsem se ho opravdu bála. Nikdy jsem ho tak vytočeného neviděla. Avšak na tváři jeho protivníka visel výsměsný úšklebek, kterým ho jistě vytáčel ještě víc.

„Copak, Kookie? Vadí ti, že jsem se dotkl tvé lesní květinky?" provokoval ho dál.

„Drž hubu, nebo tě zabiju. Klidně tady na té hnusné chodbě." zavrčel podrážděně. Ruce měl zatnuté v pěst.

„Ale nač ta slova? Kdybys nepřišel, tak už by ta včelka možná nebyla tak nevinná." zasmál se, přičemž už Jungkookovi praskly poslední nervy.

Kook ho v rychlosti srazil na zem. Uvěznil ho pod sebou a bez váhání, a zřejmě i myšlení, do něho začal bušit pěstmi. Mlátil ho hlava, ne hlava. Bylo mu úplně jedno, že si právě vysloužil pozornost celé chodby. Mezitím ke mně došel i zbytek Jungkookovy skupiny.

„Jsi v pořádku?" optal se starostlivě Jimin, nacož jsem se mu namísto odpovědi bez váhání schovala do hrudi. On mne s povzdychem obejmul. Nemohla jsem se koukat na to, jak si ti dva navzájem ubližují.

Netrvalo to dlouho a hnědovlasý chlapec dostal souboj pod kontrolu. Dostal se z Kookových útočných ran a shodil ho ze sebe. Zvedl se na nohy a začal do něho vší silou kopat, přičemž se Kook s bolestným výrazem držel za břicho.

Ani nevím, jak to dokázal, přes tu viditelnou bolest, ale zvládl se zvednout na nohy a přešel do útoku. Oba chlapci už měli na těle značné známky po boji, ale přesto s tím nepřestali.

Do Jungkooka, jako by najednou něco vjelo a jeho rány začaly být prudčí a agresivnější. Chlapec, který se stal jeho boxovacím pytlem, se držel za nos, jelikož mu z něho začla téct krev.

„Jungkooku, přestaň!" křičeli na něho Taehyung a Jimin. On je však neposlouchal. Museli rychle zakročit, jinak by byl schopný ho i zabít. Suga se mezi ně vmísil. Měl veliké štěstí, že od něho také jednu neschytal.

Odstrčil Jungkooka od druhého bruneta a zůstal stát mezi nimi, aby se na něho nemohl znovu vrhnout. Jelikož chtěl Kook ještě něco udělat, Suga ho chytil za paži, přičemž mu pomohl Taehyung, který ho chytl za tu druhou.

Všichni na nás koukali. Zahlédla jsem snad všechny druhy nehezkých tváří. Vyděšená, nechápavá, naštvaná i pohrdavá.

„Jeon Jungkook a Sohn Hyunwoo do ředitelny! Hned!" zařval rázně nějaký postarší pán, zřejmě profesor. Jelikož jsem byla hlavním svědkem a vlastně i příčinou, šla jsem tam s nimi. Zbylí kluci se odebrali do svých tříd.

V ředitelně nás všechny vyzvali, abysme se usadili, což jsme udělali. Všichni tři jsme seděli na kovových židlích, které zde byly.

Před námi se nacházel stůl pana ředitele, za kterým na mohutné kancelářské kolečkové židli seděl sám pan ředitel. Tvářil se dost naštvaně. Nebyl to první naštvaný výraz, který jsem za dnešek viděla.

„Pánové, můžete mi vysvětlil, co to mělo znamenat?" spustil na nás přísným hlasem. Koukla jsem se na oba. Ani jeden z nich se netvářil provinile. Skoro, jako by jim bylo jedno, jaký problém z toho můžou mít.

„Nevím, pane řediteli. Prostě na mne začal útočit. Snažil jsem se jen bránit." zalhal hnědovlásek, přičemž jsme se na něho s Jungkookem jen nevěřícně koukali.

„Je to pravda, pane Jeone?" optal se pan ředitel chlapce sedícího po mé druhé straně.

„Není, lže. On si začal." hájil se Jungkook. Nechtěla jsem, aby si to Jungkook ještě nějak zhoršil, proto jsem se rozhodla zasáhnout.

„Je to celé má vina, pane řediteli. Prosím, potrestejte mne." vyhrkla jsem a hned na to i sklopila pohled. Jungkook na mne šokovaně koukal, jelikož to zřejmě nečekal.

„To bych do vás neřekl, slečno Starshinová." pronesl pan ředitel poněkud zklamaně.

„Pánové, můžete jít, ale ať už se nic takového neopakuje. S vámi jsou totiž věčně jen problémy." pohrozil jim a naznačil, aby opustili místnost.

_ _ _ _

🌸 Hezký zbytek dne. 🌈