Bad guy can love

43) Dovolíš mi ukázat ti, jak tě miluju?

Co je to za stupidní dotaz?

„Myslím to vážně." pronesl svým klidným tónem hlasu, přičemž jsem na něho stále koukala s nechápavou tváří.

„Já nechápu, proč se mě na to ptáš." přiznala jsem nejistě. Můj zrak byl stále zabodnut v jeho tmavých očích, ze kterých vyzařovala dominance a síla jejich vlastníka.

„Už jsme spolu poměrně dlouho a nepřijde mi, že bys mě nějak chtěla. Nejsi se mnou jen proto, že se mě bojíš?" otázal se se stále stejným tónem hlasu i výrazem ve tváři.

„To není pravda." odporovala jsem a lehce se na něho zamračila, jelikož byla jeho myšlenka naprosto nesmyslnou a nereálnou.

Kdybych se ho bála, tak mu nikdy neřeknu všechna ta slova, která jsem kdy vyslovila, a už vůbec ne, že ho miluju.

Je pro mne neskutečně důležitou osobou, ale já jsem na akty, jenž má on na mysli, moc stydlivá a nejistá.

„A jaká je teda pravda, huh? Víš, jak dlouho už na to čekám?" mluvil už lehce podrážděně, což jsem i dokázala v tu chvíli pochopit.

Z pozice, ve které se nacházel, se vyhoupl do sedu a zvedl se z postele. Stoupl si přede mne a čekal na mou odpověď. Pohledem mne téměř propaloval.

Podle toho, co říkala Sonwu, ještě když jsme se normálně bavily, Jungkook takový vztah, jako máme spolu, ještě nikdy předtím neprožil.

„Já tě miluju, ale.. prostě.." zadrhla jsem se v polovině věty, kterou jsem chtěla říct. Nemohla jsem najít vhodná slova k dokončení.

„..já se bojím, bojím se toho všeho. Ty to prostě nechápeš." odvrátila jsem pohled jinam a u toho nechápavě kroutila hlavou.

On mi prostě nemůže rozumět.

Ani nevím proč, ale v očích jsem pocítila nátlak pár slaných slz, jenž se chtěly dostat na povrch, ale úspěšně jsem je držela.

„Počkej Janne, pojď sem." ozvalo se kousek ode mne. Zvedla jsem hlavu a zrak přesunula tam, odkud se hlas ozval.

Můj pohled spočinul na Kookovi, který si mezitím sedl na postel hned vedle mne. Poklepal si na stehno, což mělo být znamení toho, abych si mu na již zmiňovanou část nohy sedla.

I když dost nejistě, ale i přesto, jsem se zvedla a sedla si na jeho stehno. Jeho levá ruka mne zezadu objala okolo pasu, čímž si mne k sobě přitáhl o trochu blíže. Dlaně jsem si nervózně mnula.

Sklopila jsem pohled úplně jiným směrem od jeho osoby. Můj zrak jsem tentokrát zabodla v hnědém chlupatém koberci, což byla ta nejlepší varianta, kam pohled odvrátit.

To mu zřejmě vadilo. Uchopil mou bradu mezi svým palcem a ukazováčkem, přičemž mne tak donutil přesunout veškerou mou pozornost na něho.

Se smutným výrazem ve tváři jsem ho sledovala. Jeho výraz byl dosti zvláštní, jako kdyby čekal, až něco řeknu, avšak po chvíli sám promluvil.

„Věříš mi?" jeho rty opět opustil další dotaz.
Namísto odpovědi jsem jen nejistě přikývla. Povzdychl si a své čelo si opřel o mé rameno.

„Tak proč se ještě bojíš?" otázal se znovu, i když jsme oba dobře věděli, že se mu ode mne odpovědi nedostane.