Bad guy can love

5) Profesor Kim a Kim?

Vzbudilo mne ostré světlo slunečních paprsků, které prosvítaly přes žaluzie mého okna. Jo a ještě můj budík. Ráno jsem měla podezřele dobrou náladu, měla jsem radost z toho projektu.

Třeba na mě nebude tak zlý, když z toho budeme mít dobrou známku. Vím, zní to hloupě a jsem paranoidní, když si to myslím, ale i tak tomu musím aspoň věřit.

Vyhrabala jsem se z postele a šla jsem zkontrolovat svůj mobil, jestli mi někdo nepsal. Nikdo nenapsal, dokonce ani mamka.
Kdo by mi taky psal, že jo? Kamarády tady nemám a mamka má moc práce.

S povzdychem jsem se rozešla do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a udělala ze sebe někoho, na koho se dá aspoň chvíli koukat.

Převlékla jsem se do uniformy a šla jsem si dát malou snídani. Po snídani, kterou bylo jedno malé červené jablko, jsem si šla do pokoje vzít věci a, již zmiňovaný, projekt.

Byla jsem na sebe fakt hrdá, poněvadž jsem si s tím dala dost záležet. Naposledy jsem zkotrolovala, zda-li mám všechno a šla jsem do té mučírny, do toho, pro mě, místá stálé ignorace a pohrdání vůči holce jiného původu, přezdívanému též škola, přesněji má nová střední škola v Soulu.

Vím, zní to hrozně rasisticky, ale bohužel.

Cesta do školy nebyla nijak zvláštní nebo zajímavá, prostě jsem šla, dokud jsem nebyla u školy. To můžu přeskočit.

Rychle jsem zašla do školy, kde jsem se musela procpat hustým davem studentů, abych se dostala ke své skříňce. Ze skříňky jsem si vzala potřebné učebnice a šla rovnou do třídy.

Šla jsem po chodbě směrem do třídy, kde jsme měli mít matiku. Matiku jsem tady ještě neměla, jsem dost zvědavá, koho budu mít za učitele.

„Hej ty!" zakřičel někdo z druhého konce chodby, trochu jsem se lekla, ale pokračovala jsem dál v chůzi, jelikož jsem si myslela, že je to na někoho jiného.

„Hej, ty mě neslyšíš! Stůj!" zakřičel dotyčný znovu. Mýlila jsem se. Otočila jsem se, abych zjistila o koho se jedná. Byl to učitel... hodně naštvaný učitel. Již od pohledu nepatřil k nejmladším.

Ale víte, co se říká, ti starší, bývají někdy zlejší.

Vyzařoval z něho vztek a podrážděnost. Z očí mu skoro šlehaly plameny. Bojím se, aby tady nezačal hořet. Ráznou chůzí ke mně došel. No spíš nasupeně přidupal.

A spustil „Mladá dámo, jaktože nejste přezutá?! Nečetla jste snad školní řád? Takhle nám ničíte pohladu. Uvědomujete si to?".
Byla jsem ticho, nic jsem mu neodpověděla.

„Co se to tady děje?" objevila se u nás další osoba, přesněji to byl ten učitel, kterého jsem měla tu čest poznat již první den v kabinetu mého třídního učitele.

Měla jsem sklopenou hlavu, protože styděla jsem se. I přes můj sklopený pohled, jsem si všimla, jak si přeměřil toho naštvaného botníka pohledem, pak se podíval na mě.

„Tady slečna není přezutá, porušuje školní řád. Zaslouží si nějaký kázeňský postih." pronesl mrzutě ten naštvaný učitel.

Postih? Kvůli botám? Tohle je nějaká špatná telenovela? Nebo nepovedený vtip?

„No, myslím si, že se zas tak nestalo." odpoveděl mu na to v klidu ten mladší profesor.

„Nechte to laskavě na mně, ano?" pokračoval. Nacož si ten první profesor jen povzdychl a se stále zamračeným výrazem odešel.