Bad guy can love

52) Neváží si toho, co má

„A co se děje?" otázal se po chvíli, jenž jsme oba mlčeli. Zhluboka jsem se nadechla, abych mu odpověděla, ale nedal mi ani možnost. Bez toho, abych něco řekla, mne předběhl.

„Jungkook je stejně debil." pronesl svým typicky chladným hlasem. Věnovala jsem mu nechápavý výraz, jelikož mne překvapil, jak tím, že mne nenechal promluvit, tak tím, co vlastně řekl.

„Proč?" otázala jsem se zvědavě a čekala na jeho odpověď. Můj zrak byl upnut na mé ruce, jenž jsem nechala složené volně v klíně.

„Neváží si toho, co má." zamumlal mrzutě, přičemž jsem na něho zvedla zrak. Pohledem jsem zastavila v jeho očích, jenž mne nějakým zvláštním způsobem v tu chvíli zaujaly.

Vzájemně jsme si koukali do očí, což bylo snad poprvé, za tu dobu, co jsme se znali. Koukal na mne se souciten a mohla bych říci i lítostí v těch jeho hnědých očích.

Najednou jako kdybych v nich objevila jakýsi magnet, který tam skrýval a jenž mne nutil udržovat s ním oční kontakt a zakazoval mi odlepit od nich zrak.

Bez toho, abych to stihla postřehnout, jsme se k sobě začali naklánět tváří. Neuvědomovala jsem si mé činy a ani možná rizika. Nevím, co se mi honilo hlavou, ale nějak jsem to nutnání být u něho takto blízko nezvládla udržet na uzdě.

Co to dělám? Vždyť dobře vím, kam to spěje, tak proč se to nesnažím zastavit?

Jestli teď něco neudělám, zníčí to néjen můj vztah, ale i naše „přátelství" s Sugou.

„N-ne, Sugo. J-jsi opilý, nevíš, co děláš.." vykoktala jsem ze sebe rychle, když už nás dělilo jen pár centimetrů od velké chyby. Doufala jsem, že by má výmluva tentokrát prošla, jenže to se opět nestalo.

„Vím dobře, co teď dělám." zamumlal a bez toho, abych něco stihla namítnout, spojil naše rty v jedno.

Srdce se mi rozbušilo a bilo ve stejných intervalech jako funguje zbíječka. Jako kdybych měla každou chvíli umřít. Mým tělem projela silná vlna šoku a překvapení.

Jeho polibek nebyl tak dravý, jak jsem zprvu čekala, což mne překvapilo, jelikož jsem s jeho rty už měla jednou tu čest něco prožít. Nechtěla jsem, aby se něco takového stalo, proto jsem se snažila s ním nespolupracovat.

V mé hlavě se začínaly pomalu vytvářet výčitky svědomí. Nejhorší a to, co mne trápili nejvíce, byla ta skutečnost, že mi jeho polibky nevadili.

Byl po dlouhé době někým, kdo by se ke mně choval alespoň trochu mile. Věděla jsem, že určitě nebyl plně při smyslech, jelikož by se k někomu jako jsem já za normálních okolností jistě ani nepřiblížil.

Ano, nechala jsem se ním unést, jenže to jsem ještě nevěděla, jak velkou jsem udělala chybu.

„CO TADY DĚLÁTE?! Okamžitě od ní vypadni!" zakřičel někdo od dveří, přičemž mi bylo hned jasné, komu hrubý chraptivý hlas patří.

S vylekaným uskočením jsem se od hnědovláska odtáhla a můj zrak okamžitě vystřelil směrem ke dveřím, kde stál další hnědovlásek. Dle výrazu tváře byl dosti rozzuřený.

Ráznou chůzí k nám došel a za ruku mne vytáhl do stoje, přičemž si hned na to stoupl přede mne. Díky tomu pro mne bylo obtížnější na ně vidět.

„Proč mi, do prdele, šaháš na holku?!" vyprsl naštvaně po chlapci sedícím na měkké matraci. Sugova tvář předstírala jako kdyby se vlastně nic nestalo, znovu nahodil svůj kamenný výraz.