Bad guy can love

68) Ty o tom nevíš?

„Výborně, skvělá práce." pochválila paní profesorka dvojici mých spolužáků, stojící u tabule, kde nám všem představili jimi vypracovaný projekt. „Píšu si k sobě jedničku, bylo to moc hezké. Jděte se posadit." s těmito slovy je poslala zpět do jejich lavic. Chlapci odložili svou práci na její katedru a s vítězným a hrdým úsměvem si šli sednout na své židle.

„Další dvojice, pojďte. Tak třeba..", očima projela seznam jmen ve svém sešitu, aby mohla vybrat někoho, kdo ještě neukazoval svůj úkol. Což byla vlastně téměř polovina z nás, „Jeon a Starshinová, pojďte." zvolala naše jména po třídě a tím upoutala naši pozornost. Můj pohled okamžitě vystřelil na Kooka, jenž seděl o několik lavic za mnou.

Jeho tvář zůstávala klidnou, avšak na mé se držel nervózní výraz. Srdce mi bilo o trochu rychleji, než jsem požadovala. Proč jsem nervózní? Vždyť se nic neděje, uklidni se. Ze sešitu jsem vyndala přehnutý papír formátu A3 a pomalu jsem se zvedla. Přešla jsem k tabuli a snažila se nenavazovat oční kontakt s lidmi přede mnou, jenž mne ze svých lavic probodávali pohledem.

Mezitím, co já vystávala u tabule, se Jungkook pomalou chůzí rozešel ke katedře. Stoupl si kousek ode mne. Třídou se neslo naprosté ticho, typické pro dobu vyučování. Bez jakéhokoliv šepotu studentů ze zadních lavic. Jediný zvuk, jenž s akustikou místností laškoval bylo tření hrotu propisovací tužky o papír.

Paní profesorka odložila propisku, kterou si u sebe zapsala známku předešlé dvojice, a otočila se směrem k nám. Připadala jsem si trapně, což bylo pochopitelné. Nebylo mi příjemné stát před celou třídou, ve většině případech se jednalo o lidi, které v podstatě neznám nebo jsem se s nimi nikdy nebavila, a profesorkou. Všechny pohledy mířily na mne, jelikož z nás dvou byla já ta, na kterou padaly znuděné a otrávené výrazy.

Na Jungkooka nekoukali možná také, protože neměl v ruce náš projekt, narozdíl ode mne. Ruce se mi začínaly mírně potit, až jsem měla pocit, že mi kus přeloženého papíru z ruky vyklouzne.

„Tak ukažte, já se podívám." usmála se na mne paní profesorka a s mým svolením si do ruky převzala náš projekt. Sledovala jsem, jak její zrak projíždí každičkou větu napsanou na papíru. „Tady máte menší chybu, ale to nevadí. Jinak je to hezká práce. Můžete se posadit." usmála se na nás lehkým úsměvem.

Nervózně jsem jí úsměv oplatila a šla jsem si sednout. Jungkook udělal taktéž. Zbytek hodiny už jsem moc nevnímala, jelikož to bylo to samé stále dokola. Studenti se ve svých dvojicích ukázali před tabulí s jejich projektem, kde si ho paní profesorka prohlédla a poslala je zpět na místo. Ve většinou dostali všichni dobrou známku, až na opravdové vyjímky.

S hlučným zvoněním školního zvonku hodina skončila. Své věci jsem si uložila do batohu a opustila jsem třídu. Mé nohy mne vedly směrem ke schodům do vyššího patra, kde byla třída určená fyzice, což byl můj následující předmět.

„Hey ty, Janne?" křičel na mne hlas za mými zády. Otočila jsem se za volající osobou. Byla jsem překvapena, jelikož jsem zrovna danou dívku nečekala.

„Sonwu?" oslovila jsem překvapeně brunetku stojící přede mnou. „Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli půjdeš na ten ples, co bude.." vyslovila trhavě, kvůli lapání po dechu, což byl následek toho, jak za mnou musela popoběhnout. „Jaký ples?" nechápala jsem.

„Ty o tom nevíš?" svraštila překvapeně obočí, na což jsem jí jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Za týden je ples, kam půjdou všichni studenti naší školy. Je to událost roku, všichni mají na sobě nádherné šaty a je tam zábava." zasnila se. Dle jejího popisu vypadala událost, o které vyprávěla, opravdu hezky.