Bad guy can love

20) Tobě se snad líbí?

„Ne." odpověděla jsem, když došli ke mně a mne se tak naskytl pohled na něho a celou jeho skupinku tří chlapců.

Zvedla jsem se z lavičky, na které jsem dosud seděla a otočila se k nim čelem. Jejich tváře osvítilo světlo nejbližší lampy.

Zatímco žádný z jeho kamarádů neměl na hlavě žádnou pokrývku, Jungkook měl kapuci, díky které bylo obtížnější vidět mu do obličeje. Přešel blíže ke mně a celou si mne přeměřil pohledem.

Když zkoumal můj obličej, na tváři se mu objevil nespokojený a takový neobvyklý výraz podobající se otrávenému.

„Co to máš na obličeji?" otázal se a zatvářil se až znechuceně, jako kdybych na tváři měla tetování nebo něco ohavného.

„N-nic?" vykoktala jsem, nacož se trochu zamračil.

„To se mě ptáš, nebo mi to řikáš?" přistoupil ke mně úplně a nahnul svůj obličej před ten můj. Byl tak blízko. Hluboce se mi zadíval do očí.

„Říkám." odpověděla jsem s větším důrazem.

„Vypadáš, jako šlapka." pronesl znechuceně a z blízka si znovu prohlédl mou tvář.

„Nech jí, Kooku." poprvé se ozval někdo z kluků stojících za ním. Byl to Jimin. Jungkook se trochu zarazil, odstoupil ode mne o krok a otočil se směrem za sebe, kde skupinka chlapců postávala.

Také jsem se na něho podívala, musela jsem se trochu naklonit, abych přes Jungkooka viděla, jelikož mi stál ve výhledu.

„Proč?" řekl přidrzle a naštvaně se na něho podíval. Asi ho naštvalo, že se mne zastal.

Dá se říct, že se zastal? Možná ho naštvalo už jen to, že vůbec promluvil, což je dost zvláštní.

„Nevypadá, jako šlapka." zamračil se pro změnu chlapec se světlejšími vlasy. Kluci stojící vedle se na něho podívali.

„Tobě se snad líbí?" kouknul se znovu na mne a posměsně se ušklíbl. Připadala jsem si, jako nějaký kus starého hadru, na který se lidé koukají s odporem, protože není zrovna nejhezčí.

Vím, že nejsem nejhezčí nebo jeho typ, ale ten jeho pohled mi opravdu vadí.

Jiminova odpověď na jeho otázku mne trochu potěšila.

„A co když jo? I kdybych řekl, že se mi líbí, nemusím jí furt urážet. Chováš se jako hovado, Jungkooku." pronesl rázně a s vážností ve své, jindy usměvavé, tváři. Jungkook se na něho podíval, až vražedným pohledem.

Kdyby mohl, určitě by ho propálil. Určitě něco takového nečekal, stejně tak jako já.

„Neser mě dlouho, Jimine." štěkl po něm, přičemž jsem sebou cukla. Oslovovaný Jimin se tomu jen zasmál, jako kdyby si z jeho slov nic nedělal.

„Už mě to nebaví." ozval se Suga a otráveně protočil očima. Taehyung stojící vedle něho jen souhlasně kývl a položil si ruku na jeho rameno, čímž se o něho opřel.

„Co tím jako myslíš?" nechápal Jungkook. Suga se jen tiše uchechtl a hned mu svůj komentář vysvětlil.

„Budete se tu hádat, jako dva debilové, když jsme tu kvůli nečemu jinému, než řešit, kdo jako děvka vypadá a nevypadá. A zrovna ty, Kooku, bys měl štětku poznat. S několika z nich si to táhnul. Tak radši vyřeš to, proč jsme tu, ať můžeme jít někam pít." dořekl.

„Fajn." pronesl otráveně Jungkook a otočil se zpět ke mně. Znovu přistoupil blíž. Tvářil se zcela bez emocí.

„Jelikož máme pořád tu pěknou dohodu o tom, že mi sloužíš, zítra mi pohlídáš bráchu, jo?" škodolibě se usmál. Neměla jsem radost z toho, že budu hlídat sourozence někomu, jako je on, ale on se neptal.

Tudíž jsem neměla na vybranou. Neodpověděla jsem, jelikož jsem si myslela, že je na mlčení ode mne zvyklý.

Zřejmě ne.

„Co? Rozumělas?" přistoupil ke mně úplně, dělilo nás jen pár centimetrů. Udělal to samé, co předtím a sklonil obličej před ten můj. Stejně tak, jako tomu bylo předtím, se mi hluboce zadíval do očí.

„A-ano." šeptla jsem, na což se jen spokojeně usmál.

„Tak je hodná, budu se těšit." usmál se drze a otočil se zpět ke klukům. Došel k nim a bez rozloučení odešli.

Taky se budu těšit. Ani nevím, co se děje, ale nějak jsem si zvykla na to jeho chování.

On je vlastně jediná osoba na škole, která svým způsobem stojí o mou přítomnost.

S povzdychem jsem se rozešla na cestu domů. Byla už opravdu tma. Chvílemi jsem se bála, aby mne někdo nepřepadl. Ale snad takové štěstí nepotká mne.

Když jsem za sebou zaslechla nějaké podezřelé zvuky, přidala jsem na rychlosti chůze. Ta dlouhá cesta mi díky mému strachu utekla rychle.

Zasunula jsem klíč do zámku a několikrát ním otočila, čímž jsem odemkla vchodové dveře od našeho domu. Zula jsem si boty a schovala je do botníku.

V celém domě bylo zhasnuto, tudíž jsem usoudila, že šla mamka už spát. Na večeři jsem už ani nemyslela, stejně jsem neměla hlad. Zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem si oblékla pyžamo a šla si lehnout.

Ráno jsem se vzbudila téměř půl hodiny před budíkem. Raději jsem se rozhodla jít vstát a připravit se do školy, než abych pak nestíhala.

Konečně je tu pátek. Už se těším na ty zasloužené dva dny volna.

Splnila jsem všechny své ranní úlohy a šla se nasnídat.

Jelikož jsem měla půlhodinový časový náskok, mohla jsem se ještě chvíli koukat na televizi. Do filmu, který právě dávali, jsem se znovu moc zakoukala, takže když jsem se koukla na hodiny, byl nejvyšší čas vyrazit.

U školy to bylo stejné, jako každý den. Před její budovou postávali ti, kteří ještě nebyli přiraveni vstoupit dovnitř.

Jelikož já neměla nikoho, s kým bych tam mohla také stát, zašla jsem do školní budovy rovnou chodbou ke skříňce, kam měly patřit mé boty.

Nebyla jsem moc daleko od ní, už nějakou dobu cesty jsem cítila za sebou něčí pohyb. To jsem však ignorovala. Nejsem přeci jediná, kdo má skříňku stejným směrem.

Najednou mne však někdo hrubě přirazil na kovové dveře skříňky. To už jsem ignorovat nemohla. Jelikož to pro mne byl šok, neudokázala jsem se ovládnout, a z úst mi uniklo tiché bolestné syknutí. Se strachem v očích jsem si prohlédla dotyčnou osobu.

Byl to kluk. Měl hnědé vlasy a byl značně vyšší, než já. V jeho očích, které byly zbarvené do hnědých odstínů, se odráželo jisté tajemno. Tohoto chlapce jsem ještě neviděla, a právě teď bych byla ráda, kdyby to tak i zůstalo.

„Co na mě tak koukáš? Nelíbím se ti?" zlomyslně se ušklíbl. Nevěděla jsem, co dělat. Přála jsem si, abych mohla zmizet.

„Co dě-děláš?" vykoktala jsem. Trochu více se usmál. Koukal na mne zvláštním pohledem. Lehce nadzvedl obočí.

„Jen si trochu popovídáme. Jungkook tě možná moc rozmluvit nedokáže, ale já ano. To se neboj." ruce umístil na skříňku hned vedle mé hlavy. Opřel se, čímž mi znemožnil jakýkoliv způsob útěku. Mezitím očividně začala hodina, jelikož se chodby dočista vyprázdnily.

Výborně, má možná pomoc se šla učit.

_ _ _ _

Ahoj. 🌟

~ Doufám, že jste si kapitolu užili. 🌼
~ Těšte se na menší drama v následujících pár kapitolách.
~ ❤️ 💬

Hezký zbytek dne. ☀️

U další kapitoly. 👋🏼