Bad guy can love

46) Tak pojď

Po škole mne, jak slíbil, doprovodil domů. Byla jsem ráda, že už venku nebyla taková zima, jako tomu bylo ráno.

Venku nefoukal tak chladný vítr, ale i tak byl dost silný na to, aby dostatečně trápil listy stromů všech teplých odstínů, jako je hnědá či červená, jenž většinou podlehly jeho foukání a poraženecky spadávaly na špinavou a deštěm navlhlou zem. Sluneční paprsky zvědavě prozkoumávaly obalené koruny stromů. 

Byl to hezký pohled.

Rozloučili jsme se před železnou brankou, jenž byla stále zamčená, jelikož ji dnes ještě nikdo neměl možnost odemknout.

Zůstali jsme stát před našim domem, poněvadž, jak už jsem již zmiňovala, neměl v plánu jít dál.

„Opravdu musíš jít?" otázala jsem se posmutněle, když už se chystal odejít. Má slova ho zastavila v chůzi.

„Musím. Mám práci." otočil se zpět směrem ke mně. Věnoval mi svůj osobitý úsměv, přesněji zvedl oba koutky do nepatrného úšklebku, což je vlastně jeho specifický úsměv, a znovu se otočil zády ke mně, přičemž se rozešel cestou, nejspíše, k němu domů.

S povzdychnutím jsem odemkla vchodovou branku a vstoupila na náš pozemek. Branku jsem za sebou znovu zamkla, jelikož bych byla nerada poctěna návštěvou lupiče či násilníka.

Došla jsem před hlavní a vchodové dveře našeho domu, u kterých jsem postupovala úplně stejně, jako u zmiňované branky.

Zula jsem si mé oblíbené boty a opatrně je položila před botník. Mou bundu jsem pověsila na háček věšáku a s taškou, jenž jsem za úchytné poutko nesla, jsem pomalou a vyčerpanou chůzí došla do obývacího pokoje, kde jsem se uvelebila na sedačce.

Byla jsem opravdu unavená, i přesto, že ten den nijak náročný nebyl. Bylo mi smutno, připadala jsem si sama.

Za poslední měsíc jsem si zvykla na jeho společnost. Jak?

Seděla jsem na pohovce v naprosto prázdném domě, nikde nikdo. Jen já.

Ani nevím, proč je mi najednou tak smutno, když jsem takhle žila téměř celé ty školní roky předtím a nevadilo mi to, nebo tedy ne tak moc.

Možná to bylo kvůli tomu, že mi scházela na blízku jistá osoba, jenž mi přirostla k srdci. Opravdu mi chybí. Já to nechápu.

Jak se prostě mohl náš vztah tak moc změnit za tak krátkou dobu?

Na začátku, když jsem ho poznala, jsem se ho neskutečně bála, měla jsem k němu velký respekt a opravdu jsem si přála, aby si mne vůbec nevšímal a nekoukal na mne.

Jeho hrubý hlas mi naháněl husí kůži a pohled do jeho očí mne strašil, jelikož vždy byl tak neuvěřitelně děsivý.

A teď?

Teď mi chybí a to to může být tak hodina, možná půl hodiny, co jsme bez sebe.

Asi jsem se zbláznila. Možná ano, ale i kdyby tomu tak bylo, nevadí mi to.

Jsem s ním šťastná, jelikož si po jeho boku připadám v bezpečí a chráněná. Nedává mi sice lásku jako takovou, ale dává mi pocit bezpečí, čehož si vážím.

I když to není ten milý a každé dívky vysvěný princ, záleží mi na něm.

Hlavou mi poletovala spousta myšlenek, které jsem se snažila pochopit a nějak urovnat si jejich pochod.