Bad guy can love

34) Já tě hledala

V noci se mi zdál dosti nepříjemný sen. Už si ani přesně nepamatuji o čem byl, ale dokázal mne vzbudit. Byla jsem si vědoma toho, že jsem se během spánku poměrně často všelijak vrtěla a převracela z boku na bok a ze strany na stranu, jelikož jsem nemohla najít vyhovující polohu pro klidné spaní. Otevřela jsem oči. Všude okolo mne byla jen černočerná tma, nic víc.

Kdyby nebylo měsíce, jehož paprsky pronikaly skrze žaluzie Kookovy ložnice, neviděla bych vůbec nic. Takhle jsem alespoň rozpoznala rysy větších předmětů v místnosti. Pokojem vládlo nepříjemné, až hrobové, ticho. Jediné, co bylo slyšet, byl můj dech, což bylo zcela podezřelé, jelikož jsem měla slyšet i ten patřící osobě spící vedle mne.

Otočila jsem se směrem k němu, avšak nebyl tam. Druhá polovina lože, tedy ta jeho, byla prázdná. Z lehu jsem se posadila a rozhlédla se okolo sebe. Pokoj byl, když pominu všechen nábytek, zcela prázdný, respektive tu nikdo, krom mne, nebyl.

Hřbetem ruky jsem si promnula ospalé oči. Bez přemýšlení jsem se zvedla z postele a opustila místnost. Vyšla jsem na chodbu, kde, tak jako v předešlém pokoji, nikdo nebyl. Nevěděla jsem, kam mám jít, ale chtěla jsem vědět, kde je Jungkook, proto jsem se vydala směrem ke schodišti.

Sešla jsem schody a šla do kuchyně, kde jsem však po příchodu do jmenované místnosti zjistila, že tam nikdo není.

Není tohle všechno jen nějaký sen?

Byla jsem dosti unavená, tudíž mi všudy přítomná tma vyhovovala. Samozřejmě, že jsem si rozsvítila, ale i tak bylo poměrně obtížné něco vidět.

Však víte, jak to vypadá v noci. Zkrátka je tma, i když svítí světlo.

Celým domem se neslo naprosté ticho, což mi dosti připomínalo hlavní zvrat v nějakém hororu. Ten moment, kdy na hlavní postavu filmu odněkud vyskočí děsivá příšera či šílenec, který ji chce zabít.

Napadlo mne jít se podívat na zahradu, protože to bylo jediné místo, kde by mimo kuchyň a obývací pokoj mohl být. Proto jsem se tedy rozešla ke dveřím vedoucí do zadní části zahrady jejich pozemku.

Když jsem otevřela ony zmiňované dveře a vstoupila na zahradu, naskytl se mi pohled na tmou pohlcené travnaté pole, jehož plochu osvětloval jediný zdroj světla, jen jediné světlo táhnoucí se z malé lampy visející nad dveřmi do domu.

Všimla jsem si vysokého žebříku opřeného o zeď kousek ode mne. I přesto, že mi to přišlo, jako naprosto absurdní a stupidní nápad, rozhodla jsem se vylézt na střechu, jelikož zde byla i možnost, že by Kook mohl být tam.

Kvůli mému strachu z výšek a lehkým závratím, chvíli trvalo, než jsem vylezla až úplně nahoru. Hned po mém úspěšném vyšplhání na střechu jejich domu se mi naskytl pohled na záda pohřešované osoby. Hnědovlasý chlapec seděl na, bez pochyby, studených střešních taškách, jenž sloužily jako ochrana střechy před nepříznivým počasím.

Jelikož zřejmě nijak nezaznamenal mou přítomnost, došlo mi, že bude nespíše ve svém vlastním světě a vnímat okolní svět a realitu je v této chvíli zcela mimo jeho schopnosti. Přišlo mi však poněkud zvláštní, že si mne nevšiml, protože se mi u Jungkooka už několikrát moc dobře ověřilo, jak velmi je všímavý.

Pomalu jsem k němu došla, avšak poněvadž jsem se při své cestě k Jungkookovi snažila ze střechy nespadnout a pokud možno se nezabít, šla jsem dosti pomalu.

Stála jsem necelý metr od něho, stále za jeho zády. Noční studený vítr si hrál s jeho tmavými vlasy a odfoukával mu je pryč z jeho tváře.

Nebyla jsem si jista, zda-li o mně ví, anebo opravdu nevnímá nic okolo sebe, proto jsem se rozhodla na něho promluvit a svá tušení uvést na pravou míru.

„Jungkooku?" oslovila jsem hnědovláska sedícího přede mnou ke mně zády. Jmenovaný otočil hlavou a zvedl svůj pohled na mne. Jeho výraz byl zcela prázdný, tudíž jsem z něho nemohla nic vyčíst.

„Je půl třetí ráno, proč nespíš?" otázal se mne až chladným tónem hlasu.

„Proč ty nespíš?" ignorovala jsem jeho otázku a položila mu vlastní. Kook odvrátil pohled a podíval se tam, kam i před mým příchodem, tedy před sebe. S povzdychem jsem si sedla vedle něho na plochu střechy. Oba jsme koukali před sebe.

„Nemůžu usnout." vysvětlil. Hlavou mi vrtala jedna zcela místná otázka a to ohledně jeho působení na střeše.

„Proč jsi tady?" položila jsem mu další otázku. Byla jsem celkem zvědavá na jeho odpověď. Chtěla jsem znát důvod, který objasňuje jeho noční vysedávání na střeše jejich domu.

„Nevidíš to? Ten klid, který tu je. To ticho. Nikdo neotravuje, protože nikdo neví, kde jsem, nikoho nenapadne hledat mě na střeše. Ale mě nikdo ani nehledá, tak je to jedno." pověděl mi důvod, který ho k jeho činu vedl. Přišel mi v poněkud jiné náladě. Takové.. smutné?

Neznala jsem ho tak. Někoho, jako je on, jsem, když se zamyslím, nepotkala. Jeho myšlenkové pochody jsou na zcela odlišné úrovni, než jsem poznala.

Ne, že by byl hloupý nebo nějak podprůměrný. To ne. Právě naopak, on je jeden z těch lidí, kteří jsou zkrátka, až moc odlišní oproti okolnímu světu, proto se chovají jinak. Jsou uzavření a porozumět jim je celkem těžké. Jsou nepřátelští, nepříjemní a nepřístupní. Mají opravdu moc těchto vlastností, ale to se bavíme o té horší straně.

„Já tě hledala." namítla jsem. Otočil hlavou na mne a svůj pohled zabodl v mých očích. Téměř to vypadalo, jako by snad čekal, že ještě něco řeknu.

„Ty nejsi normální." usmála jsem se. Chtěla jsem trochu ulehčit situaci a uvolnit atmosféru mezi námi, jelikož mi vadilo, jak moc vážně se tvářil a jak napnuté to mezi námi bylo.

Sice ano, mezi námi nikdy nebyla příjemná atmosféra, ať už se dělo cokoliv, připadala jsem si s ním vždycky tak zvláštně, jako s nikým jiným.

„Ty taky nejsi normální." oplatil mi má slova a na konci věty se mu rty ztvarovaly do jemného úsměvu. Nad jeho slovy jsem se musela usmát.

„Je už opravdu pozdě, půjdeme spát?" otázal se Kook, na což jsem jen kývla na souhlas.

„Bude ti vadit, když tě obejmu?" zeptala jsem se ho. Hned, jak mi došlo, co jsem vlastně vypustila z úst, vykulila jsem oči a zakryla si tvář do dlaní. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře a bylo mi poměrně horko.

„Jak jako?" nechápal Jungkook, čemuž jsem se nedivila.

„No, jsem zvyklá při spaní objímat plyšáka a tady plyšáka nemám." vysvětlila jsem mu, přičemž jsem moc nevěřila tomu, že by mi věřil a nemyslel si, že to byl jen trapný pokus o zamluvení toho, co jsem řekla.

Bože, já jsem ale stupidní. Jako malá holka.

_ _ _ _

Přeji dobrou noc a sladké sny. 😴💜