Bad guy can love

16) Dobře, Ja-Janne

Rano jsem byla díky neútišnému a hlasitému zvonění budíku nucena vstávat o dost dřív. Vyhoupla jsem se do sedu a hned jsem mou ruku stáhla na to budící zařízení.

Rychle jsem budík zase uspala a s viditelným odporem jsem se zvedla z postele a i s uniformou v ruce se vydala do koupelny.

Když už jsem byla osprchovaná, nalíčená a zkrátka zlidčtěná, už oblečena do červené uniformy jsem vyšla z koupelny.

Vzala jsem si batoh na záda a vydala se do kuchyně, kde už na mne čekala snídaně a svačina připravena mou milovanou mamkou.

Jelikož jsem měla ještě dost času, i se snídaní jsem si sedla v obývacím pokoji. Zapla jsem si tam nějaký ranní pořad a snažila se mu trochu porozumět.

Do pořadu jsem byla tak zabraná, až jsem ani nepostřehla, že už mi nějakou dobu zvoní telefon. Koukla jsem se na displej, abych zjistila, kdo volá. Bylo to známé neznámé číslo.

Proč mi ksakru volá?

„Halo?" promluvila jsem jako první a netrpělivě vyčkávala, až mi poví, proč volá nebo vůbec něco řekne.

„Přijď před můj barák." řekl chladným tónem. I když to nemohl vidět, zatvářila jsem se nechápavě, protože jsem neměla sebemenší tušení, proč chce, abych chodila k němu.

„Teď?" nechápala jsem.

„Ha-halo?" křikla jsem do telefonu o něco hlasitěji, když se nic neozývalo. Odlepila jsem displej od mého ucha a koukla jsem se na něho. On mi to típnul.

Jelikož jsem ho nechtěla naštvat, rychle jsem si vše zkontrolovala, uklidila jsem po sobě a vydala jsem se na cestu k němu. Šla jsem, co nejrychleji, jelikož čas pomalu ubíhal a mne čekala škola.

To je taky nápad běžet přes celé město k někomu, koho se bojím, když ani nevím, co mi chce, ještě k tomu, když mi zbývá něco okolo půl hodiny do začátku vyučování.

A proč to dělám?

Protože se ho bojím.

Už jsem byla jen pár metrů od zmiňovaného domu. Již z dálky jsem viděla dvě postavy. Byli to dva chlapci, vysoké a štíhlé postavy oblečeny v černém.

Jeden z nich měl na sobě černé uplé kalhoty a černou mikinu s kapucí, kterou měl na hlavě a tak zakrývala jeho tvář, kdežto ten druhý byl v černých, taktéž uplnutých kalhotek, které však měly větší díry na kolenou. A narozdíl od chlapce vedle něj, neměl na hlavě kapuci.

Hádala jsem, že jeden z nich bude Jungkook, a jelikož chlapec bez kapuce Jungkook nebyl, zbýval ten vedle něho. Navíc neznámý chlapec měl světlé vlasy, i když nebyly blonďaté, rozhodně nebyly tak tmavé, jako ty Jungkookovy, které jsou téměř černé.

Když jsem došla k nim, jen na mne zvedli zrak a věnovali mi jejich nezaujatý pohled.

„To byla doba." protočil očima Jungkook, na což jsem na něho jen nepřítomně koukala. Dal mi před obličej jakýsi papír.

„Tady máš ten úkol, odevzdej ho. Já nejdu do školy, tak ať nemáš pětku." vysvětlil mi, nacož jsem trochu nechápavě zamrkala. Papír jsem si od něho převzala. Trochu nevěřícně jsem na něho koukala.