Bad guy can love

54) Tohle jsem já?

Následující dny jsem nevycházela z domu. Mamce jsem naši situaci jen trochu upravila, jelikož jsem jí nechtěla zbytečně zatěžovat mými starostmi. Nechtěla jsem, aby se kvůli takové hlouposti stresovala.

Celý týden jsem proležela zabořená v teplé posteli a sledovala korejské seriály, chcete-li znát detaily, byla to korejská drama. Samozřejmě to vše doprovázelo značné množství breku v různých intervalech s téměř stejnou intenzitou.

Cítila jsem se nepopsatelně prázdná a bez emocí. Připadalo mi jako kdyby sebou ten věčný pláč odnesl i veškeré mé city, jenž jsem uvnitř sebe skrývala v bezpečí před osobami nežádoucími.

Jako kdyby tehdy, když odešel, si sebou odnesl i část mne. Nenadávala jsem na něho, jelikož jsem ani nemohla být naštvaná, i když bych zřejmě měla být. Byla jsem zklamaná a ublížená. Zraněná, opuštěná a nešťastná.

„Ale tohle není řešení, Janne. Nemůžeš nechodit do školy, takhle se mu stejně nevyhneš." ozvalo se z druhé strany telefonátu jemným hlasem patřícím Jiminovi.

Tobě se to řekne, Jimine.

„Ne, Jimine. Já tam nechci. Nemůžu ho vidět. Navíc, ty snad nevíš, co se o nás říká?" otázala jsem se už lehce otráveným tónem.

Nechtěla jsem po něm vyjet, ale on jako by nebyl schopen pochopit mou situaci a to, jak se v danou dobu cítím.

Ale chápu, že není zrovna normální nechodit několik dní do školy, kvůli jediné osobě.

„Samozřejmě, že vím. Všichni to vědí. Školou už se dávno rozneslo, že spolu údajně chodíme a že jste se rozešli s Kookem.." odpověděl Jimin.

„Aha.. no.. asi budu muset končit." chystala jsem se ukončit náš hovor, jenž trval jen pár minut.

„Prosím, slib mi, že nebudeš zase až do noci brečet." ozval se posmutněle. Šlo znát, i přesto, že jsem slyšela jen jeho hlas skrze telefon, jak má starost o mne.

Byla jsem ráda, že se se mnou i přesto baví alespoň on, když nikdo jiný už ne.

„Ne, nebudu. Slibuju." uchechtla jsem se nervózně.

„Dobře. Dobrou noc, Jayjay. Hezky se vyspi. Kdyby něco, napiš mi." řekl ještě rychle Jimin a poté jsme hovor ukončili.

S povzdychem jsem odlepila dotykovou obrazovku telefonu od mého levého ucha. Ruku, kterou jsem zmiňované zařízení svírala, jsem nechala volně spadnout do mého klínu.

Znovu ze mne ta relativně dobrá nálada opadla a mou mysl opět zaplavil smutek a pocit samoty. Ani jsem se nesnažila skrývat smutek a slané slzy ženoucí se slznými kanálky do mých očí.

Se sklopenou hlavou jsem sledovala, jak první studené kapsy, chladící a stékající po mé tváři, volně padají na bílou látku peřiny.

Nechala jsem se tím unést, opět jsem nezvládla ustát ten nátlak toho všeho.

Vzlykala jsem další půl hodinu. Dost mne to unavilo. Byla jsem pořád unavená, jelikož jsem toho moc nenaspala. Nemohla jsem v noci spát, nedařilo se mi usnout. A když byl den, neměla jsem, co dělat.

Už mne to štvalo, chtěla jsem se dát dohromady a být jako předtím.

Vlastně ne, jaké to bylo předtím? Já ani nevím, co chci. Stejně budu pořád tak zranitelná a citlivá jako jsem teď.

Taková jsem byla, jsem a asi i navždy budu.

Ale rozhodně už nechci ležet v posteli a probrečet celé dny nad vzpomínkami, které možná ani nebyly pravé.