Bad guy can love

65) To určitě, ty princezno

Třídou se rozzvučel sladký a členy veškeré školní docházky vytoužený zpěv školního zvonku ukončujíc hodinu matematiky.

Pan profesor ještě dodal pár informací ohledně testu, který nás čekal v aktuálním týdnu a s posledním úsměvem, jenž nám v tuto hodinu věnoval, odešel ze třídy.

Tak do toho. Seber se a jdi mu to říct.

Jak mně se tam ale nechce.

Nejdříve jsem se nenápadně porozhlédla po učebně, abych se ujistila, zda-li vůbec sedí na svém místě a neloudá se někde po prostorech školy.

Můj zrak se zabodl na hnědovlasém chlapci sedícím na své dřevěné židli. Jeho nezaujatý výraz přímo křičel unuděností dotyčného. Ruce měl založené na hrudi, přičemž si jeho zrak sebejistě prohlížel vše okolo sebe.

Na tváři si držel svéráznou osobitou a zároveň kamennou masku, jenž odháněla studenty od toho, aby ho obtěžovaly. Nikdo na něho nemluvil a ani na něho zbytečně nezíral.

To jen já nemohu odtrhnout zrak, že?

Okem jsem se také ujistila, jestli někdo náhodou nesleduje mne. Byla jsem ráda, když se má domněnka potvrdila a nikoho jsem nepostřehla.

Se zoufalým povzdychem jsem se zvedla ze židle. Má odvaha mne však přemlouvala k tomu, abych si okamžitě sedla zpátky a odložila můj plán na jindy.

Jenže já jsem se nevzdala a udělala jsem těch pár kroků po povrchu linolea, které dělily naše školní lavice. S hlavou sklopenou, chůzí nesebejistou jsem se pomalu blížila k dotyčné osobě, která ještě vůbec neměla ani ponětí o tom, co se jí chystám říct.

Procházela jsem úzkou cestou mezi lavicemi. Pohledy mířené na mne, které sice nepatřili všem, ale i tak jich pár bylo, jsem ignorovala a pokračovala jsem v chůzi.

Nenápadně jsem se, se stále sklopenou hlavou, koukla na osobu, ke které mé kroky směřovaly. Kook si mne nedůvěřivě prohlížel, jako kdyby nevěřil tomu, že mne vidí, což určitě nebyla pravda.

„Co potřebuješ? Chceš doučit matiku na test?" přivítal mne u své lavice, jakmile jsem stála přímo před ním. Koutkem oka jsem k němu zabloudila, přičemž mi neunikl lišácký, vychytralý a lehce arogantní úšklebek doplňovaný svraštěným obočím.

„N-ne j-já-" chtěla jsem ze sebe vykoktat to, co jsem měla na jazyku, jenže mi do toho skočila třetí osoba, jakási narušitelka.

„Zlato, tady jsi. Neozval ses mi." hučela na chlapce hnědovlasá dívka, jejíž nepříjemný tón hlasu mi byl povědomý. Brunetův, řekněme, úsměv v tu chvíli zmizel a nahradil ho otrávený výraz mířený na příchozí dívku.

„Co chceš?" vypustil z úst dosti podrážděně. Připadala jsem si tam u nich jako nějaký kus kamene, který se nemůže a nemá kam odvalit.

„Nic, jen být s tebou, brouku." usmívala se vesele i navzdory chlapcovu nepříjemnému chování.

Bez toho, aby k tomu byla tázaná se posadila na Kookovo stehno, jelikož seděl dosti daleko od lavice, aby se tam dokázala vměstnat.

Jungkook se netvářil nijak překvapeně, což mne až udivovalo. Skoro jako by tohle mohla dělat každá dívka, které se to zachce, a jemu to bylo jedno.

Ačkoliv na druhou stranu, nevypadal na to, že by se mu to líbilo. Vypadal snad ještě otráveněji než, když hnědovláska začala mluvit. Jeho oči se více mračily a myslím, že více jimi už protáčet nemohl, protože kdyby ano, využil by toho v tu chvíli.