Bad guy can love

71) Tak tady jsi!

Se stále lehce zmateným pocitem jsem si sedla na své místo. Jimin si šel sednout do lavice, jenž byla při vší smůle, až na druhé straně třídy. Nepříjemnému pohledu Jungkooka nevěnoval žádnou přehnanou pozornost.

Celý den mi za přítomnosti všech nepříjemných negativních myšlenek na budoucnost ubíhal velmi pomalu.

A vlastně i celý následující týden se vlekl podobným tempem. Každý den jsem začala a i ukončila trávením svého drahého času v pohodlné posteli. Tak, jako jsem z ní každé ráno za doprovodu východu slunce vylézala, tak jsem každý večer s neúnosnou únavou padla do ustlaných peřin. Ve škole jsem každý den dostávala úkoly a testy, které jsem stejně, jako všichni ostatní, vypracovávala a to bez ohledu na to, že mi v budoucnu už budou známky na této škole k ničemu.

Co se týče školy, některým kantorům už se donesla zpráva o mém odchodu, proto se mnou téměř každý občas vedl nějakou řeč, dal mi radu nebo se se mnou částečně rozloučil. Z chování mých spolužáků jsem usoudila, že o ničem nemají ani ponětí, nebo jim přestup mé osoby navždy pryč nikam neleží v hlavě.

Jungkook se opět začal chovat jako by se nic nedělo, jako bych byla jen obyčejný dýchací plyn, který denně zpracuje v plicích. Část mne to mrzelo, avšak ta druhá mi našeptávala, že je to takhle lepší.

Během následujího týdne jsme s mamkou řešily všechny povinnosti, týkající se stěhování. Čímž více se k tomu schylovalo, tím více jsem byla nervózní a dalo by se říct, že i smutná. Vše, krom školy, bylo téměř vyřešeno. Dle mamčinych slov byl dům, do kterého jsme se měly během pár dnů nastěhovat, větší než náš nynější, což byl jasný přínos, i když jsem nechápala v čem, vzhledem k tomu, že jsme jen dvě. Narozdíl ode mne, ona působila vyrovnaně s danou situací. Často, když mne viděla, stále opakovala ta tři slova, kterými se mne snažila povzbudit „Spolu to zvládneme."

Jediné, na co jsem se podle ní měla v tu chvíli soustředit já, byl ples, jelikož to prý byla jedinečná příležitost, jak se rozloučit s tímto městem a starým životem.

Proto jsem se tedy zaměřila jen na to, ale nebylo mi to nijak příjemné. Nemyslím formality, jako výběr šatů nebo bot, ale ta skutečnost říkajíc, že za necelé tři dny už nebude nic z toho, co tady mám, mou součástí. Žádná škola, žádné spící město, prostě nic.

Všechny vzpomínky se mi vracely, každou chvíli, když se mi nějaká z nich promítla v mysli, mne nepříjemně bodlo na hrudi. Možná to zní, jako přehnané reakce nebo přecitlivělé vyšilování. Já sama nechápala, co se děje nebo co se mi mé tělo snaží naznačit.

Jimin se také snažil mne přivést na jiné myšlenky. On sám mi připadal chvílemi poklaslý, ale s tím rozdílem, že na něho to nemělo takové dopady.

Čas plynul dál a my se pomalu, ale jistě, blížili k večeru, kdy se měl konat očekávaný a ze strany studentů velmi žádaný ples.

Vzduchem plula natěšená atmosféra. Všude okolo se vedla řeč a na tvářích lidí, jenž jsem v ten přicházející večer mohla potkat, se nesl hrdý úsměv.

„Jayjay, pohni trochu." naléhala se smíchem Sonwu, když se zastavila jen necelých pár metrů od vstupu do haly nespočetných rozměrů. Kvůli vysokým podpatkům, na kterých jsem, jak se ukázalo, vůbec neuměla chodit, byla má rychlost chůze ještě pomalejší, než normálně.

Trochu jsem si zvedla dlouhou sukni, abych si po ní nešlapala, a přidala jsem lehce na chůzi. Jakmile jsem k ní došla, věnovala mi milý úsměv a neodpustila si jednu poznámku, „Sluší ti to." pochválila mi můj vzhled, na což jsem jen nepatrně sklopila pohled. Musela jsem se pro sebe jemně usmát. „Děkuju." zamumlala jsem zvedajíc pohled zpět k ní.