Bad guy can love

60) Možná máš pravdu

Nakonec jsme po škole s Jiminem přeci jen společně šli na oběd. Můj kamarád nechal výběr restaurace na mně, což od něho bylo velmi milé.

Po dlouhé době jsem si s někým dobře popovídala. Strávili jsme spolu několik hodin. Většinou se, už jen kvůli mně, snažil vyvarovat debatě o mém bývalém příteli a jeho kamarádovi, Jeon Jungkookovi.

Jimin se mi snažil věnovat i další dny, co jsme navštěvovali školu. Nechápala jsem, proč svůj volný čas ztrácí se mnou, ale na takovou otázku jsem se ho nikdy nezeptala.

Škola, leč nudně, ubíhala a my se pomalu blížili k prázdninám, jenž byly, pro většinu ze studentů, vyslyšenou prosbou, jelikož to byla jedna z mála možností se pořádně vyspat, což mnoho z nás, z řad mladistvých, potřebovalo.

Celkem jsem se sama divila tomu, jak rychle utekl školní týden a s ním i svátky vánoční, jenž jsem strávila s mamkou. Užily jsme si to společně.

Konečně jsem se dočkala nějakého toho času s mamkou. Koukaly jsme na vánoční pohádky a hodně jsme si povídaly. Dohnaly jsme tak alespoň trošku toho, na co celou tu dobu nebyl čas. I když mé Vánoce nebyly nějak moc kouzelné, byla jsem šťastná, že je mohu prožít s osobou mi nejbližší.

Uběhlo pár dnů a nás už dělil jen kousek od konce roku a s ním i oslav této události.

„Ne, Jimine, nikam nepůjdu. Nikam se mi nechce." odporovala jsem chlapci, který se mne už několik minut snažil přimnět k tomu, abych spolu s ním šla na novoroční ohňostroj, jenž se konal v našem městě.

Nechtěla jsem tam jít, jelikož zde byla i možnost, že bych tam mohla potkat i jistého chlapce, čemuž jsem se snažila, i přes to, že už jsem na to, co bylo spojené s ním nebyla tak citlivá, vyhnout.

Neměla jsem potřebu ho vidět ve společnosti jeho dívky, která na mne nepůsobila zrovna přívětivě nebo nějak přehnaně mile.

„Ale půjdeš. Neboj, užiješ si to. Tohle je tvůj první Nový rok u nás, v Koreji, chci, aby sis to užila aspoň trochu." debatoval Jimin, na což jsem mu, stejně jako vždy, neměla, jak oponovat.

Vždy mne stejně dokáže přemluvit, tak proč se s ním vůbec hádám?

„Jsi fakt hrozně tvrdohlavý, víš to?" zamrmlala jsem do telefonu, protože se jednalo o hovor přes mobilní telefon.

„Nejsem. To ty jsi, když nechceš jít, vždyť to bude sranda." argumentoval hnědovlásek.

„Ohromná sranda, když tam možná bude on." zamručela jsem a otráveně jsem protočila očima, což on ovšem nemohl vidět.

„Ale prosimtě, moc to řešíš. Hlavně už nemysli pořád jen na něj, nejde tady o něho, ale o tebe, aby sis i konečně něco užila, Jayjay." těmito slovy už mne umlčel, jelikož měl znovu naprostou pravdu.

Opravdu jsem vždy jen myslela na něho a na to, jak se mu vyhnout. Pravda je taková, že spolu chodíme do třídy, takže je prostě nemožné, abych se mu vyhýbala, protože to je hloupost. I kdybych se snažila sebevíc, stejnak ho budu vídat téměř denně.

Měla bych se s touto skutečností naučit žít.

„Možná máš pravdu." uznala jsem. Jako odpověď se mi od spoluvolajícího dostala tiché zasmání, což bylo pro bruneta typickým znakem.

„Samozřejmě, že mám. Já mám vždycky pravdu." vytahoval se chlapec, přičemž mu na tváři zajisté nechyběl jeho klasický vítězný úšklebek.

„No nic, uvidíme se tedy večer na náměstí." pokračoval Jimin vesele. Následně jsme se rozloučili a já se s pocitem porážky šla připravit na večerní sraz.