Bad guy can love

3) Ahoj mami, všechno je v pořádku

Po té otřesné hodině tělocviku, kterou bych mnohem radši strávila někde brečící ve skříni, jsem si vzala věci na následující hodiny, protože úbor na tělocvik, jak víte, jsem na sobě neměla.

Takže jsem se nemusela a ani neměla do čeho převlékat, no měla jsem ve skříňce své oblečení, ve kterém jsem ráno přišla.

Ale fakt na sebe nepotřebuju ještě více upozorňovat, i když jde to snad ještě víc? Jde snad, aby na sebe američanka v asijské střední škole vůbec neupozorňovala? Ne, nejde.

Až teď mi došlo, že jsem si mohla na ten tělocvik vzít aspoň ty tenisky, i když byly trošku od barvy, nebyly na tom tak hrozně. No jo, jsem asi blbá.

Jelikož jsem neměla ten rozvrh a tu školu jsem vůbec neznala, zbývala mi jediná možnost.

No, vlastně byly dvě. Ještě jsem se mohla někoho zeptat, ale to se mi fakt nechce, ještě narazím na někoho, jako je ten kluk a jeho banda, ani nevím, jak se jmenuje.

No každopádně zpět k tomu, co jsem říkala. Byla tu jen jedna možnost a to jít, jako ta největší trapka a chudinka, která si ještě furt za celý den nenašla kamarády a pravděpodobně ani nenajde, do ředitelny poprosit o rozvrh, který bych také mohla nazvat „mapa pro blbce" či jiným hanlivým pojmenováním pro hloupé osoby, ale to „mapa" bych nechala. Jo, to je dobrý.

Takže jsem opět hledala ředitelnu. Ta škola je jako obrovské bludiště, široké dlouhé chodby, které vypadají všude stejně, tady bych fakt nechtěla dělat uklízečku.

Poté, co jsem našla dveře ředitelny, zaťukala jsem na ně a čekala na vyzvání k otevření, jinak řečeno, na prosté „dále". Ozvalo se „dále" a já otevřela dveře.

Vstoupila jsem do ředitelny, jakmile jsem však viděla, kdo sedí na židli naproti řediteli, na té samé na které jsem před několika hodinami seděla já, chtěla jsem si to rozmyslet, rychle se otočit a utéct, třeba někam do kumbálu.

Tedy ovšem kdybych věděla, kde se nějaký nachází.

Seděl tam ten kluk, se kterým jsem dnes měla několikrát tu čest mu dělat obětního beránka, fackovací panenku nebo prostě zdroj zábavy. Byl otočený zády. Aspoň, že tak.

„Dobrý den slečno, co potřebujete?" usmál se mile pan ředitel.

„Do-dobrý den." zakoktala jsem.
Výborně Janne, koktej, takhle hned pozná, že jsi to ty a třeba tě i kopne do obličeje. Ten kluk samozřejmě, mluvím o tom neznámém.

„Mohla bych vás poprosit, jestli byste mi dal ještě jednu tu mapku, ztratila jsem ji totiž." mumlava jsem se sklopenou hlavou.

„Ztratila jste mapu, kterou jste měla, abyste se neztratila?" zasmál se ředitel. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že ten kluk na mě už asi nějakou dobu kouká. Smrt je nevyhnutelná.

„No-no, stala se taková menší nehoda." zvedla jsem jeden koutek do chabého úsměvu, pohledem jsem koukala na ředitele.

No, nestala se tak úplně. Vlastně ano, stala, ale za celou tu „nehodu" může osoba, konkrétně ten kluk, který sedí na židli naproti vám, pane řediteli.

Když nad tím tak přemýšlím, tak co tady vůbec dělá? Na syna ředitele fakt nevypadá. Jeho nejlepší kámoš asi taky nebude, co?

„To nevadí, tady máte." podal mi pan ředitel mapku, přičemž měl na tváři pořád ten jeho úsměv. Opravdu nechápu, jak jsem se ho mohla bát.