Sirius není jediný krvezrádce

16. Propuštění aneb Výměna názorů

Další dny utekly rychle. Všichni za mnou chodili a Sirius konečně mohl v klidu spát a také se to na něm projevilo. Už zase má v očích ty jeho jiskřičky plné štěstí.

Byli se tady na mě podívat i Fluffy s partou. Donesli mi sem i nějaký sladkosti. Taky což mě překvapilo a zároveň i potěšilo bylo to že za mnou přišli Alex a Bianca. Vyprávěli mi co je nového a, že příští rok prý chce Alex zkusit famfrpál. 

V tom jsem ho samozřejmě okamžitě podpořila a nabídla se, že si někdy můžeme zalétat. Bianca mi zase povídala o jejich spolužácích. Prý se nemůžou vystát s jedním klukem. Zatím co oni se tu mračili já se hrozně smála. Připomíná mi to jak vždycky mluvila Lily o Jamesovi.

Ty jejich obličeje prostě stály za to. Co mě také těšilo bylo to, že se mi tu každý den objevovaly nové, čerstvé růže. Je to od Rema moc milé...

Zjistila jsem totiž, že sem prý chodí velmi časně ráno a mění je. Samozřejmě jsem to chtěla vidět, ale když říkám, že sem chodí hodně brzo, tak myslím fakt BRZO! Pět hodin ráno!

Když jsem se dozvěděla ten čas tak jsem myslela že mě trefí! Je pravda že teď když jsem na ošetřovně a nemám kam spěchat tak spím celkem dlouho, ale tak co tu mám celé dopoledne dělat když je vyučování? Správně...nic XD

Teď právě sedím na svém lůžku a čekám na Pomfreyovou. Po nekonečném přemlouvání svolila, že se můžu přesunout do svého pokoje. Každý den si, ale musím mazat tu ránu mastičkou a taky každý den vypít ten hnusnej lektvar.

Asi vás napadne, že ten lektvar jsem chtěla ošidit, ale to by u toho přemlouvání nesměl být Remus a nesměl by Poppy slíbit, že na to dohlédne. Nakonci týdne si prý mám jenom přijít, aby mi to zkontrolovala. Pak se uvidí.  

"Tak slečno tady máte mastičku. Pro lektvary se tu staví pan Lupin, aby se s nimi zatím Náhodou něco nestalo."

To slovo Náhodou zdůraznila. Uculím se. "Dobře, děkuji a za týden mě tu máte, aby se vám nestýskalo." Zazubím se a než stihne cokoliv ještě říct tak už jak nejrychleji můžu a jak nejrychleji mi to to břicho dovoluje, upaluju do společenky.

Jakmile dojdu k Buclaté dámě tak si vlastně uvědomím, že mi to její mluvení vůbec nechybělo. Zamračím se. 'Proč jsem se já hloupá nezeptala na heslo?! Merline, Proč?!! Teď tu zkejsnu dalšího půl století.'

"Prosím mohla by jste mě pustit dovnitř? Začíná mě nějak bolet břicho..." ano teď to trošku hraju, ale kdyby jste byly vy na mém místě, nevěděli heslo a ještě do vás nějaká ženská z obrazu valila něco o čem nechcete mluvit právě s ní tak co by jste dělaly?

" Oh jistě jistě. Běž se posadit!" Odklopí se. Já s tichým poděkováním vlezu dovnitř a jakmile se za mnou obraz zaklapne tak si oddechnu.

'Pro tentokrát jsem tomu utekla...protentokrát. Příště už mi tohle asi neprojde...'

"AAAAA!!!" Vyjeknu protože se mi najednou na ramenou objeví něčí ruce. Rychle se na dotyčnou osobu otočím a hnedka uvidím zubící se Kate.

"Tak bolí břicho jo?" Zvedne obočí. "No....asi to bylo jenom chvilkový. Vidíš? Už mi nic není." Zazubím se na ni taky.

Ona mě vezme okolo ramen a spolu se rozejdeme do naší ložnice. "Musím ti říct, že vstávání bez tebe je najednou těžký...Chápěš, ony už mě asi dvakrát donutili vstávat tak brzo jako ony!" Zoufale si povzdechne.

Já se začnu smát. "Není to fér! Já musím vstávat dřív než obvykle a ty si v klídku ještě spíš támhle do oběda." Rozhodí rukama a mám co dělat, abych se jim tak tak vyhnula.