Sirius není jediný krvezrádce

28. Vyjasnění aneb Sourozenci se zase škádlí

Opět se mi podíval do očí a tentokrát už se ani nesnažil skrývat strach, který na něm byl nepřehlédnutelný.

Já jsem v mé hlavě naopak oslavovala. 'Konečně!! Konečně to řekl!!' Nejspíš jsem, ale oslavovala moc dlouho, protože jsem najednou zaregistrovala posmrknutí.

Zatřásla jsem hlavou a koukla na Rema. V očích se mu začaly lesknout slzy.

"J-já chápu, že mě teď n-nejsp-íš nesnáš-íš, t-takže už půjd-u..." Překvapeně jsem zamrkala. Rem si znovu posmrknul a obešel mě. Když už byl asi metr ode mě tak už jsem se rychlostí blesku otočila a chytila ho za ruku.

Silně jsem za ni trhla. Rem to nečekal a když jsem si ho vtahovala do objetí, málem jsme skončili oba na zemi. Pomalu jsem mu začala hladit záda jako uklidňující gesto.

"C-co..?" Ztuhle mi obmotal ruce okolo pasu a vyjukaně začal hypnotizovat cokoliv co se nachází za mými zády.

"Ty jsi hlupáček.." Lehce jsem se usmála. "C-co to říká-áš?" Vykoktal a odtáhl se ode mě. Ovšem jenom tak, aby mi dobře viděl do obličeje.

Z jeho krásných očí se skutálela jedna veliká slza, kterou jsem rychle setřela prstem. "Já jen, že nechápu jak jsi si mohl myslet, že bych se tě někdy mohla bát či tě vymazat ze svého života..." Zašeptala jsem. Překvapeně vykulil oči.

"Al-e vždyť jse-m zrůd-da.." Řekl zničeně a opět lehce posmrknul. Zamračila jsem se na něj. Své ruce jsem sundala z jeho zad a chytla do nich jeho obličej.

Teď jsme si mohli vidět přímo do očí.

"Remusi Johne Lupine, teď mě dobře poslouchej! Ty NEJSI zrůda. Jsi člověk jako všichni ostatní. Navíc jsi jeden z těch nejmilejších, nejlaskavějších, nejochotnějších, nejchytřejších a nejúžasnějších lidí, které jsem kdy poznala. Nedokážu si představit, že bych se ti kvůli něčemu jako tohle vyhýbala nebo tě nenáviděla, protože ty za to nemůžeš. Taky tohle přeci nemění vůbec nic na tom kdo jsi a jaký jsi. U mě to názor na tebe nezmění. A navíc...vám od teď budu každý měsíc pomáhat ať se ti to líbí nebo ne. A radím ti dobře, nepokoušej se mě zastavit, protože ty i já víme, že já si svou cestu vždycky najdu."

Pohrozila jsem mu prstem a nakonec se mile usmála. Z oka mu opět vytekla slza. Chtěla jsem ji zase rychle setřít, ale pár milimetrů před jeho tváří mou ruku zastavil tím, že ji vzal do té svojí.

Jeho oči se zabodly do těch mých a jeho rukou si tu moji položil na hruď, na místo kde se nachází srdce. V jeho očích se najednou rozjasnilo. Jeho medové oči najednou zesvětlaly a začaly se v nich opět objevovat ty nádherné jiskřičky.

"Prosím....řekni mi, že se mi to nezdá.." Lehce nakřáplým hlasem od pláče se mě zeptal. "Nezdá se ti to...nebo snad chceš abych tě štípla?" Na jeho tváři se konečně vytvořil slabý úsměv.

"Myslím, že to nebude potřeba.... Ach Merline..." Povzdechl si a svůj pohled přesunul na oblohu, která je odsud nádherně vidět. "Copak?" Zeptala jsem se s úsměvem.

"Já jen...nedokážu teď popsat jak moc jsem šťastný, protože jsem ti to konečně řekl a ty jsi neutekla.." Co mě potěšilo bylo, že jsem v jeho hlase uslyšela špetku hravosti. Najednou se však opět na mě podíval s vážnou tváří.

Nechápavě jsem zamrkala. "Jak jsi ale mluvila o té pomoci....vím, že tě nemůžu nutit, aby jsi zůstala při úplňku v pokoji, protože bys tam stejně nezůstala, ale byl bych moc rád kdybys to aspoň zkusila. Ve své vlkodlačí podobě bych se neudržel a ublížil ti! A to bych si pak vyčítal do konce života..už jenom to, že kluci se mnou tráví úplněk mě zžírá. Po každém úplňku se ráno bojím se jich zeptat co se v noci dělo.."