Sirius není jediný krvezrádce

37. Ztahaná jak pes aneb Nechci na to myslet, ale nejde to

Po té naší úžasné procházce při, které jsme nachodili asi 26 kilometrů, protože to James se Siriusem špatně odhadnuli, jsem se najedla, převlékla a hodila sebou v obýváku na gauč a ležela jsem jak mrtvá. A věřte, že jsem se tak skoro i cítila.

Jedna výhoda na té procházce však přece jen byla. Díky tomu, jak mě bolely nohy se mi podařilo zapomenout na to s tím Remem.

Po chvíli jsem na tom gauči nakonec začala usínat. Aby jste měli nějaký přehled, tak jsme na tu procházku vyrazili asi o půl desátý a vrátili jsme se okolo půl čtvrté. Myslela jsem, že je asi uškrtím, ale neměla jsem na to dost síly, tak jsem je nechala být. Však zítra je taky den.

Vzdáleně jsem najednou uslyšela něčí kroky a hned na to jsem na sobě ucítila něčí váhu. Vydala jsem ze sebe jakýsi přidušený pazvuk.

"Slez ze mě." Zamručela jsem. "Tak se šoupni a udělej mi taky místo.." Na Siriho větu jsem velmi pomalu zareagovala a sice s těží, ale posunula jsem se. On se ze mě hned skutálel a nacpal se do toho volného místa. Slyšela jsem jak spokojeně vydechl.

Cítila jsem, že se na mě dívá. "Co je?" Trochu jsem k sobě smrskla obočí. "To nic...jen mi to furt nejde do hlavy.." Chtěla jsem se zeptat, co mu tam nejde, ale nějak jsem to nestihla....usnula jsem.

Zdálo se mi o tom, že jsme opět v Bradavicích a zrovna máme zápas. Opět jsem seděla na koštěti a odrážela se Sirim potlouky jak divá. James okolo mě najednou proletěl a chytil zlatonku. Vyhráli jsme a oslavovali. Byl to celkem hezkej sen.

Najednou se to se mnou, ale začalo všechno lehce třepat a mluvil do toho jakýsi hlas. Když jsem se lépe zaposlouchala, zněl mi povědomě.

"Emi, je večeře. Musíš ještě něco sníst a pak můžeš jít klidně zase spát.." Pomaličku jsem otevřela oči a několikrát po sobě rychle zamrkala.

Lily u mě seděla a na tváři měla svůj obvyklý vlídný úsměv. Rukama jsem si protřela oči a párkrát jsem si očima přelétla místnost, než jsem si začala sedat.

Podívala jsem se na místo vedle a Siri už tam není. Lily si všimla, kam koukám a tak mi hned odpověděla na mou nevyřčenou otázku.

"Před chvílí ho budil James. Právě jí večeři v kuchyni. Kdyby jste se viděli. Jak jste spali, vypadali jste úplně stejně a ještě k tomu jako andílci. Od těch máte, ale oba dost daleko." Trošku se tomu zasmála.

Já se jen malinko pousmála a zvedla se do stoje. Neměla jsem energii na to, nějak extra mluvit. Na něco jsem se, ale přece jen musela zeptat.

"Kolik je hodin?" Rozešli jsme se do kuchyně. Lily se spěšně podívala na hodiny a odpověděla. "Bude osm. Nechali jsme vás spát, jak nejdýl to šlo, ale usoudili jsme, že by jste se ještě měli najíst." Vděčně jsem se na ni usmála.

Vstoupili jsme do kuchyně a já si hned sedla ke stolu vedle Siriho. James, který z nás vypadal nejméně unaveně přede mě postavil talíř se dvěma chleby s vajíčkem. "Děkuju.." Usmála jsem se a s chutí se do toho pustila.

James jenom kývl a sedl si vedle Lily na židli. Ti dva si začali v klidu o něčem povídat, zatímco my dva jsme byli tak trošku mimo. Náš hlavní cíl v tuto chvíli byl stejný a jasný - sníst jídlo a hurá do postele!

Po pár minutách, chvíli po Sirim jsem odnesla svůj talíř do dřezu, kde se začal sám umývat a vydala jsem se do pokoje.

Po cestě jsem samozřejmě popřála všem rovnou dobrou noc s tím, že se uvidíme až ráno. Jakmile jsem vyšla ty nekonečně dlouhý schody, došla jsem do pokoje, rychle na sebe hodila pyžamo a opět jsem sebou flákla do peřin.