Sirius není jediný krvezrádce

39. Bruslení s Remem aneb Nikdy nedávat na první dojem

"Chceš pomoct?" Děkovně jsem se otočila na Rema a okamžitě kývla. S menším smíchem ke mně přišel, klekl si přede mě a začal mi utahovat tkaničky. S mírným úsměvem ho jen tiše pozoruji.

"Tak, hotovo. Můžeme jít?" Rem se zvedl, otřepal si kolena od sněhu a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem se jí a nechala se zvednout z lavičky.

"Když ti řeknu, že ne, změní to nějak tu skutečnost, že budu muset na ten led vlízt?" V mém tónu zazněla stále maličká špetka naděje, která stejně jako se objevila, hned zase zmizela."Ne." Vesele se na mě zazubil a stále držíc mojí ruku se pomalu rozešel k okraji jezera. 'A je to tady zas..'

Jako první vstoupil na led Rem a to byla taky chvíle, kdy jsem pustila jeho ruku. Hned se ke mně otočil celým tělem a natáhl ke mně obě ruce. "Chyť se mě a pojď. Nemusíš se bát, kdyby něco, chytám tě." Pravým okem na mě mrknul a hlavou mi pokynul ať jdu.

Zhluboka jsem se nadechla, chytla se jeho rukou a až pak jsem vstoupila nohama na tu ledovou, kluzkou plochu. Podívala jsem se na Rema.

"Dobře, teď pojedu před tebou a ty budeš napodobovat moje pohyby. Není to těžké, jen si musíš najít rovnováhu." Říkal to tak klidně a mile, až mě to donutilo bez jakýchkoliv keců jen přikývnout a pomalu se rozjet.

Dělala jsem přesně to, co říkal. Kopírovala jsem jeho pohyby nohou, až na to, že já jsem jela popředu a on pozpátku. 

'Merline, jak to dělá? Já už vidím jak si zlomím vaz, jen když trošku zrychlím a on ještě jezdí pozpátku? Prosím řekněte mi někdo, že mě to nechce učit taky!..'

"No vidíš! Už ti to celkem jde. Teď budeme dělat delší kroky." S úsměvem mě pochválil a začal prodlužovat kroky. Trošku mi trvalo, než jsem si přivykla na delší kroky, protože jsem se doteď bála od sebe dát nohy dál než třicet centimetrů, ale zvládla jsem to.

Chvíli jsme takhle jeli a když jsem se jenom na malou pidisekundu odvážila podívat za sebe, zalapala jsem po dechu. 'Však my jsme úplně na druhé straně jezera!!'

"Dobře, už ti to vážně jde. Myslím si, že přišel čas na to, aby jsi to zkusila sama." Rem se zastavil a já samozřejmě s ním. Zatímco on se na mě díval povzbudivě, já se na něj mračila.

Doufala jsem, že si to rozmyslí, ale ve chvíli kdy pustil moje ruce jsem si uvědomila, že ne. Rychle jsem okolo sebe zamáchala rukama, abych nabrala rovnováhu.

"Už jsi chytila rovnováhu, a teď se zkus rozjet. Už to máš v nohou jenom si musíš zvyknout na ježdění bez opory. Je to stejné jako když se učíš jezdit na kole."

"Jo, jako bych to někdy zkoušela..." Tuhle větu jsem si radši jenom zašeptala pro sebe. Ještě by se mě pak snažil naučit jak se jezdí na tom kole. Jestli je to opravdu podobný jako tohle tak, díky, nemám zájem.

Na zklidnění jsem se zase zhluboka párkrát nadechla a vydechla. Udělala jsem krok a pak další a další a další a další....

'Ach Merline já....já jedu!'

Nadšeně jsem se podívala na Rema, který se objevil vedle mě, hned jak jsem se rozjela. Opět mi odpověděl svým zářivým úsměvem.

"Věděl jsem, že ti to půjde!" Nechala jsem se unášet tím úžasným pocitem nadšení, nedívala jsem se pod nohy a zkuste hádat na co jsem najela? Ano správně, na větvičku.

Ztratila jsem rovnováhu a začala jsem se rychle řítit k zemi. Instinktivně jsem si dala ruce před obličej. Najednou jsem však ucítila, jak můj pas pevně chytily silné paže a jak jsem zády narazila do něčího těla. Odendala jsem si ruce z obličeje a zvedla hlavu. S Remem jsme si opět koukali přímo do očí. 'Nestává se nám to, až podezřele často?'