Sirius není jediný krvezrádce

19. Sen aneb Učení, "úklid", Pozvání ^^

Ještě chvíli sleduji Rema jak si čte než mi ztěžknou víčka a hlava mi padne na bok.

Najednou se objevím v prázdné učebně a okolo mě je spousta prázdných židlí. Je tu trošku šero a velké ticho. Chtěla bych zakřičet, ale nejde to, protože mi to něco neumožňuje. Podívám se do míst kde by měli být okna, ale na těch jsou velké černé závěsy, které jenom kousky prosvítají.

Znovu se rozhlédnu když mi pohled padne na jednu ze zadních židlí. Sedí na ní osoba podle postavy bych řekla, že to bude chlapec. Nejde mu vidět do obličeje a ani na to co má na sobě. Jediné co jsem mohla zahlédnout bylo něco malého a lesklého co drží v ruce.

Najednou vidím jak se to zvedlo a pomalu se to začíná přibližovat. Najednou se to něco v jeho ruce opět zaleskne díky jednomu z paprsků. Teď už dokážu rozpoznat co to vlastně drží. Nůž...

Najednou pocítím strach, který se postupně čím blíž ke mně je zvětšuje. Zkusím se pohnout, ale opět to nejde. 'Sakra proč nemůžu nic dělat?!' Vylekaně vykulím oči a začnu to dál zkoušet. 

On jakoby to vycítil najednou zrychlil krok a už byl u mě. Jakmile se mi podíval do obličeje tak mě ta neviditelná síla pustila a já od něj okamžitě uskočila. 

Shodou okolností jsem byla zrovna u jednoho z oken. Ona osoba se najednou prudce pohne napřáhne ruku a už mě chce říznout. Já okamžitě uhnu doleva a rychle zatáhnu za závěs. 

Místnost najednou osvítí záře měsíce. Vyděšeně se ohlédnu, ale po chlapci s nožem ani stopy. Oddechnu si, ale stále jsem ve střehu. 

Když se delší dobu nic neděje tak se zadívám ven z okna a začnu přemýšlet kdo by to mohl být. To byla, ale moje velká chyba. Ucítím na svém krku něčí dech a něco ostrého přiloženého na zádech.

"Emily...." Řekne mě až moc známí hlas a v tu chvíli mi probodne břicho a strčí do mě. Já se chytnu za zraněné místo a skácím se k zemi.

Za mnou se ozve smích. Pohlédnu tomu do obličeje a zalapám po dechu. 'Ne....'

"Myslela jsi si, že bych tě někdy mohl mít rád? Ne...a aby sis to konečně uvědomila tak ti to dokážu." V bolestech se krčím na zemi, ale i tak přemýšlím nad tím jak to asi myslí.

On ke mně přistoupí a nahne se k mému uchu. "Sbohem...." Pronese chladným a děsivým hlasem předtím než mi nůž zapíchne přímo do srdce. 

Mé tělo se najednou uvolní a já tu jenom bezvládně ležím. Z oka mi ještě nakonec vyteče jedna osamělá  slza. 

'Proč Reme, Proč?' 

Prudce otevřu oči a rozhlédnu se po místnosti. Je tu už tma, ale přesto poznám kde se nacházím. 'Náš pokoj.' 

"Jsi v pořádku?" Vylekaně sebou škubnu až málem spadnu z postele. Otočím hlavu doprava a všimnu si starostlivé Kate sedící na kraji mojí postele. Dlouze vydechnu. "Asi....a ty?" 

"Ani ne.." Zašeptá. Obě se na sebe, ale usmějeme. "Měla jsi noční můru, že? Byl tam Remus?" Ohromeně se na ní podívám. "Jak to víš?" 

"Mluvila jsi ze spaní. Furt jsi se ptala proč a dokonce jsi i chvíli brečela a prvně jsi se i trošku klepala." Položí mi ruku na čela. Pak se zamračí. "Nejspíš máš horečku..." 

"Ach jo....no každopádně to byl jen sen ne? Spíš bychom teď měli řešit co ty a Sirius?" Opatrně se posadím, při tom dávajíc pozor na svoje břicho.