Sirius není jediný krvezrádce

15. Unavený Sirius aneb Opět krásné usínání

Tma...to je to jediné co vidím posledních pár dní. Ten pocit bezmoci a samoty už mě pomalu začíná dohánět k šílenství.

'Tak fajn. Emily teď se snaž. Raz, dva, tři!'

Pokusím se otevřít oči. Nepovede se mi to. Zkusím to takhle ještě několikrát. Najednou když to zase zkusím mě do očí udeří ostré bílé světlo. Okamžitě proto znovu zavřu oči.

Když si konečně přivyknu na to náhlé světlo tak se rozhlédnu po místnosti ve, které se nacházím. Spousta lůžek, smrad doktořiny a samá bílá...jsem na 100% na ošetřovně, ale proč?

Na chvíli se zamyslím a pohled mi zabloudí k židli vedle mojí postele o, kterou je opřené koště...moje koště. Hnedka mi v hlavě začnou vyskakovat vzpomínky. 

Mikina, Sirius, Trénink, Rána,Křik, Náruč, Tma......

Zatřepu hlavou a podívám se na hodiny no visí na zdi naproti mě. Deset..to znamená, že jsou všichni nejspíš na hodině...asi. Pokud tedy není víkend, v tom případě ještě spí.

Zkusím se posadit. Hnedka jak se o to ale pokusím tak s mírným zakňučením spadnu zpátky do peřin.

'To bolí jak čert!' Rychle se podívám na svoje břicho. Je celé obvázané a ty obvazy jsou lehce nasáknuté krví. Vypadá to celkem špatně.

Znova tedy zabořím hlavu do polštáře. Začnu se zase rozhlížet až můj pohled upoutají květiny na mém nočním stolku. Jsou čerstvé...

Natáhnu k nim ruku a jemně se jich dotknu. 'Růže....moje oblíbené' Usměju se. Musím uznat že mě to potěšilo. 

"Aaa slečno už jste se probudila! Tak honem vypijte tohle!" Ani se nestihnu pořádně zorientovat a už do mě Poppy začne lít nějaký ty její hnusy.

"Co je tohle?" Prohlédnu si nedůvěřivě poslední lektvar. Vypadá jako břečka a ještě k tomu smrdí jak pytel smradlavých ponožek.

"Díky tomu se vám to rychleji zahojí tak se na to přestaňte dívat jako na odpad a vypijte to." Poraženě kývnu a rychle to do sebe kopnu.

"Fuuuuuj....." Vykřiknu a začnu si otírat jazyk a prskat okolo sebe. Poppy pokroutí očima ale nakonec se i lehce usměje. 

Když to po chvíli aspoň částečně rozdýchám tak se odhodlám k otázce. "Madam?" "Ano?" Podívá se na mě zatím co sklízí již prázdné lahvičky od těch hnusů.

"Jak dlouho tu ležím?" Ona smutně sklopí pohled. "Už to bude týden, vaši přátelé se o vás hrozně bojí. Přijdou za vámi zase odpoledne až skončí hodina. Mám pocit že po dobu co jste byla v bezvědomí tu občas i přez můj zákaz někdo zdržel párkrát i přez noc." 

Pro sebe se usměju. Madam po chvíli s kývnutím hlavy odejde a já zase zůstanu sama.

Konečně už by jim měla skončit poslední hodina. Řeknu vám že tohle bylo nejdelších pár hodin mého života. Ach jo tak moc se těším až je budu moct obejmout a konečně si s někým popovídat!

Z mých myšlenek mě vytrhne tiché otevření dveří. Když se k nim podívám tak spatřím pár unavených bouřkově šedých očí. Jakmile si mě všimnou okamžitě se v nich ale objeví jiskřičky. 

"Emily!!" Rozběhne se ke mě. Rozevřu mu náruč a on mi do ní opatrně vklouzne. Objímáme se když po chvíli na rameni ucítím něco mokrého. "Siri...ty brečíš?" Usměju se a on se na mě podívá. "Ani nevíš jakej jsem měl strach! Když jsem viděl jak padáš z koštěte a- a....neodpustím si že se ti kvůli mě něco stalo!" Zaboří mi hlavu do ramene,