Může Být I Hůř II.Díl ✓

7.Tenkrát

Sarah

Nejdřív mi to nepřišlo jako špatný nápad, ale když už jsme několik minut seděli v trapném tichu, tak jsem si uvědomila, že jsem ho dovnitř asi pouštět neměla. 

Když jsem ho viděla naposledy, vedli ho v poutech do vězení, na deset let. Navíc to nebyl můj kamarád, ale kamarád mého bývalého. Byl jen někdo, koho jsem kdysi znala. 

"Takže, co děláš venku?" zeptala jsem se nakonec na otázku, která mě trápila. "Jsem na útěku," řekl s naprostou vážností. "Vážně?" ujišťovala jsem se vyděšeně. To jsem teď spojenec vězně na útěku?! "Ne, jen si dělám srandu. Pustili mě prostě dřív," pokrčil rameny. Oddychla jsem si. Tak nakonec nejsem komplic utečence. 

"Co se stalo mezi tebou a Georgem?" zeptal se. Sklopila jsem pohled k hrnku, který jsem svírala v ruce. "Nevím, asi už jsme spolu byli moc dlouho," řekla jsem polohlasně. "Dlouho?" řekl posměšně. "Vy dva? Neznám nikoho, kdo by k sobě patřil víc," řekl Jake. "Nebyl jsi tu. Nevíš, jak to mezi náma pak bylo," podotkla jsem. Jake se ušklíbl. "Jo, podělal jsem to," řekl a z jeho pohledu se rázem vytratila ta jeho jiskra.

"Co přesně se tenkrát vlastně stalo?" zeptala jsem se zvědavě. "Prostě mě obětovali," pokrčil rameny. "To jen tak? Proč si se do toho vůbec motal?" vyptávala jsem se dál. "Prostě se to stalo. Nevrátím to," řekl poraženě. "Dlouho tě za to nesnášel, víš?" řekla jsem mu roztřeseným hlasem. Oba jsme věděli o kom mluvím. "Přestal se bavit se všema. Kvůli němu od nás odešla i Lola. Jen já vydržela nejdýl a proč?" řekla jsem pohrdavě. "Mrzí mě to," řekl a v jeho hlase jsem zaznamenala stud. "Jo, ale tím se nic nezmění," podotkla jsem. Chtěla jsem, aby věděl, jak nám všem ublížil. Jak moc ublížil Georgovi a Lole. 

Zůstali jsme mlčky sedět. Věděl, že mám pravdu a já věděla, že on s tím už nemůže nic dělat. Byla to klasická patová situace. 

Prohlédla jsem si ho. Byl to ten samý člověk a přesto jiný. Vlastně mi ho bylo docela líto. 

"Nechceš něco k jídlu? Mám tu těstoviny?" zeptala jsem se ho nakonec, protože jsem měla jisté pochybnosti o vězeňské stravě. "A co třeba vodku?" zeptal se pro změnu on. Pousmála jsem se. "Naštěstí pro tebe tu jednu lahev mám," řekla jsem se zlomyslným úsměvem.

Ahojky!

Tak jak trávíte čas v karanténě? Já doufám, že jste všichni zdraví a plní sil! Dejte mi vědět, co si myslíte o mém příběhu. 

Zatím se mějte a smějte...Vaše ocucaná Kirké..