Může Být I Hůř II.Díl ✓

29. Kino

Violet

Posadila jsem se do měkkého křesla a přitiskla si v náručí krabici s popcornem. Kino se pomalu začínalo plnit lidmi. Už jsem si ani neuvědomovala na jaký film jsme to vlastně šli. Byla jsem mimo, v šoku. To co se stalo mě vyděsilo a pořád dokola jsem si to v hlavě přehrávala.

Moje směna už se blížila ke konci. S Jeffem jsem byla domluvená, že půjdeme do kina. Vybral nějakou romantickou komedii a mně to nevadilo. Chtěla jsem jen chvilku, kdy budu moct vypnout všechny svoje myšlenky a kino k tomu bylo celkem vhodné.

V bistru už bylo jen pár posledních lidí a i ti už se chystali k odchodu. Jen jeden tu stále zůstával a odmítal odejít, Jake. Jeho přítomnost mě zároveň těšila i otravovala. 

"Nechceš už jít domů?" zeptala jsem se ho. "Co bych tam dělal?"opáčil. "To nevím a je mi to jedno," řekla jsem tvrdě. Lhala bych, kdybych řekla, že mě tyhle naše přestřelky nebaví. Vydržela bych se s ním hádat klidně celý večer, ale věděla jsem, že bude lepší když odejde. Nechtěla jsem, aby se tu s ním Jeff potkal.

"Myslím to vážně. Už by si měl jít," řekla jsem znovu. Na jeho tváři se objevil úsměv. Byl šťastný, když mě mohl provokovat. "Myslím, že ještě chvíli zůstanu," řekl rozhodně Jake. "Myslím, že ne," ozval se hlas od dveří. Oba jsme se ohlédli. Stál tam Jeff a jeho zuřivý pohled probodával Jaka skrz na skrz. "Jeffe," řekla jsem s nervózním úsměvem. "Jsi tady brzo," podotkla jsem ve snaze odlehčit tuhle situaci. "Vadí to snad něčemu?" zeptal se podezíravě. "Ne, ovšem že ne," ujišťovala jsem ho.

Tahle situace byla čím dál tím divnější. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem křičet z plných plic, ale musela jsem si zachovat chladnou hlavu.

Jeff se rázným krokem přesunul až k Jakovi. Stál v jeho těsné blízkosti, klidně by se ho mohl dotknout. Já tam jen stála a křečovitě svírala utěrku na skleničky.

"Vypadni a už se nevracej," zasyčel Jeff skrz zaťaté zuby. "Jeffe," špitla jsem nechápavě. "Ty mlč," zavrčel varovně. Překvapeně jsem zamrkala a sklopila pohled k zemi. Něco v jeho hlase mě nutilo ho poslechnout.

Jake se na své židli napřímil. "Takhle s ní nemluv," řekl tvrdým a neúprosným hlasem. "Do toho, jak mluvím se svojí holkou ti nic není," opáčil Jeff. Bylo to vůbec poprvé, kdy mě označil jako svojí holku, ale radost jsem z toho neměla. Tohle nebyl Jeff, kterého jsem znala. Jake vstal a byla jsem si jistá, že by udělal všechno pro to, aby Jeffovi vysvětlil, jak se má chovat, ale já věděla, že to nejde. Musela jsem udělat správnou věc. "Jaku, jdi domů," vyzvala jsem ho roztřeseným hlasem. Podíval se na mě. V jeho očích jsem viděla bolest, a to mi trhalo srdce na kusy. Ale nemohla jsem ustoupit. "Prosím," dodala jsem ještě. Souhlasně pokývl hlavou a poraženecky odešel. Zamrkala jsem, abych z očí vyhnala slzy, které se tam nemilosrdně kradly.

Jeff se nad ničím z toho nepozastavil a rázným krokem přešel za mnou za pult. Prudce mě chytil za nadloktí a přitáhl si mě tak blíž k sobě. Naše obličeje byly jen milimetry od sebe. 

"Je mi jedno, co jste spolu měli nebo máte. V tuhle chvíli to ale všechno končí a věř mi, že nechceš, abych zjistil, že mi snad nějak lžeš," sykl varovně. "Rozumělas mi?" Přikývla jsem. Měla jsem z něho opravdu strach. Nechápala jsem, co se to s ním děje. Jeff byl vždycky tak milý a pozorný a teď tohle? Jakoby se mi moje iluze rozpadaly před očima.

Kino potemnělo, film měl každou chvíli začít. Slzy mi začaly stékat po tvářích. Začínala jsem si uvědomovat, že můj život je ještě zamotanější, než jsem si myslela. Nejhorší na tom bylo, že jsem netušila, jak z toho ven.

Ahoj děcka!

Nová kapitola je tady. Jak se vám líbí? Budu ráda za každý váš komentář i hlasování.

S láskou...Vaše Kirké..