Může Být I Hůř II.Díl ✓

19. Chtíč

Violet

Jeff mě odvezl k mému bytu. Nemusel to dělat, ale pro něho to byla samozřejmost. Vyšla jsem ven na potemnělou ulici a on mě hned následoval. Zastavili jsme se až před mýma dveřma.

"Takže," řekla jsem a snažila jsem se tím vést tento večer ke konci. "Takže," zopakoval a naklonil se ke mně blíž. Dech se mi zrychlil. Věděla jsem, co se blíží a v hlavě mi začal blikat poplašný majáček. Hluboký nádech. O nic přece nejde. A pak se jeho rty otřely o ty mé. Byly hebké a velmi jemné. A když jsem k němu nic necítila, tak jsem chtěla víc, mnohem víc. 

Napadlo mě, že není správné chtít sex s někým, ke komu nic necítím, ale ta touha... Sexuální chtíč a city jsou prostě dvě různé věci, které jsou moc fajn dohromady, ale i odděleně fungují, tak proč se vzdávat jednoho, i když to druhé chybí?

Prsty jsem zajela do jeho vlasů a přitáhla si ho ještě blíž k sobě. Dotýkal se mě jen velmi opatrně a téměř nezkušeně, jako bych byla velmi křehká a mohla se každou chvíli rozsypat na milion drobných kousků.

Odtáhl se a jeho pohled se ptal na jedinou otázku. Co jsem měla dělat? Pozvat ho dovnitř a užít si s ním, i když si nejsem jistá, že tohle bude mít budoucnost? Jsem tenhle typ holky?

"Jeffe, já myslím, že by jsme neměli moc pospíchat," dostala jsem ze sebe nervózně. "Jasně," řekl, ale bylo na něm vidět, že je mu to líto. Udělal krok dál ode mě a rázem se mi začalo dýchat lépe, spadla ze mě ta nesnesitelná touha.

"Vážně mě to moc mrzí," omlouvala jsem se. "Ne, to já se omlouvám, neměl jsem na tebe tak pospíchat," řekl s pohledem hypnotizujícím zem.

"Uvidíme se zítra?" zeptala jsem se, ale ve skutečnosti mi to bylo jedno. "Jistě," řekl a otočil se k odchodu. "Vážně jsem si to dneska moc užil," dodal ještě. "Já taky," zalhala jsem a schovala se za dveřmi. 

Vydechla jsem zadržovaný dech a konečně se mi plně ulevilo. Tohle byl šílený večer a já chtěla, aby už rychle skončil.