Může Být I Hůř II.Díl ✓

21. Dokážeš na ní zapomenout?

Dříve ten večer...

Jake

Věděl jsem, že tohle není dobrý. Nemůžu to tak nechat být. On ji zabije. Musím ji zachránit a doufat, že přitom nešťastnou náhodou zlomím vaz tomu paku, se kterým je teď Lola na rande.  

Jak jsem znal Chipa, tak už určitě byl u ní doma. Musel k ní dát minimálně odposlech a možná i nějakou past. Musel jsem hned k ní do bytu. 

Vyběhl jsem na ulici a nasedl na svojí motorku. Potřeboval jsem být rychlí a hlavně nenápadný. Věděl jsem, jak ten parchant pracuje, mohl bych ho v tomhle porazit, zbavit se ho. Co by mohlo být těžkého na tom, zbavit se profesionálního vraha?

Věděl jsem jedno a to to, že pro ni bych udělal všechno na světě. Ona je holka, pro kterou stojí za to umřít. 

Její byt byl zamčený, ale to pro mě nebyl takový problém. Přece jenom jsem vyrůstal mezi samými zlodějíčky. Odemknout něčí zámek jsem uměl už v osmi letech.

Mělo to tu malý, ale útulný. Přesně její styl. Chtěl jsem rozsvítit, ale jističe musely být vypnuté. Rozhlédl jsem se. Cítil jsem, že tu někde je. Neviděl jsem ho, neslyšel jsem ho, ale věděl jsem, že tu je. Pomalu jsem sáhl do kapsy u bundy a vytáhl z ní kapesní nůž. Musel jsem být připravený.

Vyběhl na mě z boku a strhl mě k zemi. Tenhle útok jsem sice nečekal, ale nenechal jsem se tím moc rozhodit. Máchl jsem nožem proti němu, ale zvládl se vyhnout. Udeřil mě do ruky pěstí a nůž tak odletěl několik metrů dál.

"Neměl jsi sem chodit," vyhrkl Chip. "To ty si sem neměl chodit," opáčil jsem naštvaně, zatímco jsem se ho snažil ze sebe shodit. "Vypadni Jacobe, dokud máš ještě čas!" křikl varovně, zatímco jsme si vyměnili pár pěstí do obličeje. "Nemůžu," řekl jsem polohlasně. Zadíval se do mých očí. "Ty jsi fakt blázen," uchechtl se a prudce mi pomohl vstát. Držel mě za bundu a natlačil mě na zeď. "Uvědom si, že jsi to posral. Šéf na to jen tak nezapomene," upozornil mě. Neměl jsem potřebu prosit ho o můj život, na tom mi nezáleželo. "Vynech z toho jí," žádal jsem. Sklopil pohled k zemi. "Vynechal bych ji, kdybys to dokázal i ty," řekl. Věděl, že mě má naprosto v hrsti. "Dokážeš to Jacobe? Dokážeš na ni zapomenout?" zeptal se a propaloval mě přitom pohledem. 

Co jsem mu měl říct? Že dokážu žít, aniž bych jí viděl? Že dokážu žít, aniž bych o ní snil? Že na ní můžu zapomenout? On i já jsme znali pravdu. 

"Tak vidíš. Nemůžu jí z toho vynechat, protože ty sám jsi to nedokázal," řekl Chip a bral to jako hotovou věc. 

V uších mi začalo hučet a do hlavy se mi nahrnula krev. Nechtěl jí z toho vynechat? Tak fajn. 

Švihl jsem hlavou dopředu a udeřil ho tak přímo do nosu. Zavrávoral dozadu a toho jsem využil, abych vyběhl pro svůj nůž. Sebral jsem ho a otočil se, abych byl připravený na další útok, ale nic se nestalo.

Uslyšel jsem klíče u zámku dveří. Vee musela už přijít. Rychle jsem se rozhlédl po případném nebezpečí. Nebyl jsem si jistý, kde Chip je. Mohl utéct oknem, ale zároveň tu mohl někde být. Violet byla stále v nebezpečí. 

Vešla dovnitř a snažila se rozsvítit. Přemýšlel jsem. Můžu dělat, že tu nejsem a pak potají utéct. Tahle verze zahrnovala i Chipa, který se tu může někde schovávat a čekat na svojí příležitost. Rozhodl jsem si zachovat chladnou hlavu, proto jsem vyběhl ku předu, popadl jí a i přes její protesty jsem jí dotáhl do koupelny. 

Když jsem jí pak nahazoval pojistky, přemýšlel jsem o tom, že tohle jsem mohl udělat trochu jinak. Ale co už? Stalo se to. Musel jsem jen doufat, že tuhle noc už bude v bezpečí. Musela být v bezpečí.

Věděl jsem, že Chip už se tuhle noc nevrátí, ale co příště? A co když tady zrovna nebudu? Tohle jsem musel ještě domyslet...

Ahoj děcka! 

Hlásím se vám s novou kapitolou. Jak se vám líbí? Co si myslíte o tomhle příběhu? Budu ráda za každý váš názor i hlasování. 

S láskou...Vaše láskyplná Kirké..