Může Být I Hůř II.Díl ✓

2.Nabídka

Jake

Procházel jsem dlouhou chodbou k výslechovým místnostem. Znal jsem to tu už jako svý boty. Přece jenom čtyři roky jsou čtyři roky.

Strážník mi otevřel dveře a posadil mě na židli. Proti mně už seděl Erik Norman, detektiv, který mě dostal do téhle šlamastiky. Za ta léta už jsem ho znal celkem dobře. Dokonce bych řekl, že jsme přátelé, ale to bych asi přeháněl.

"Jacobe," pokývl hlavou na pozdrav. "Detektive," poznamenal jsem sarkasticky. "Jak se máš?" zeptal se a jeho pohled padl k monoklu pod mým okem. "Přišel jste se mě zeptat na to, jak se mám?" zeptal jsem s úšklebkem. "Ne, jen jsem chtěl být zdvořilý," poznamenal. "Tak proč tu jste?" zeptal jsem se na rovinu. "Jsi tu už dost dlouho a oba víme, že ty nejsi ten, kterého jsem chtěl dostat," začal a já už tušil, kam tohle směřuje. "Mám pro tebe návrh. Dej mi Akmana a já zařídím, aby tě propustili," řekl, ale já mu nevěřil. "To už tady jednou bylo, vzpomínáte? A jak jsem dopadl?" zeptal jsem se pokřiveným úšklebkem. Při tom mě píchlo u boku, přesně v těch místech, kde mě bodli. "Vám já už nepomůžu," dodal jsem ještě. "Tentokrát je to jinak. Minule jsem ti nemohl pomoct, teď můžu. Ten hajzl ti za to přece nestojí," snažil se mě přesvědčit. "A co když vám to nevyjde? Budu práskač a k tomu zavřený tady. Jestli mě nezabije Akmana, tak jeho lidi určitě," řekl jsem. Já neměl co ztratit.

"Co ta tvoje holka? Nechtěl by jsi se k ní konečně vrátit?" Ten hajzl věděl kam má udeřit. Uchechtl jsem se. "Nechal jste mě tu hnít čtyři roky. Myslíte, že na mě někde nějaká čeká?" zeptal jsem se.

Už rok a půl mi od ní nepřišel žádný dopis. Chápal jsme to, i když mě to přece jen trochu zabolelo. Každou řádku jsem znal zpaměti. A věděl jsem i, co bych jí odpověděl, kdybych mohl. Jenže to nešlo. Zasloužila si něco lepšího, než čekat na vězně.

"Přemýšlej o tom. Budu na telefonu, kdyby si změnil názor," ukončil to nakonec Norman.

Nebylo o čem přemýšlet. I kdyby mě nakonec pustili dřív. Co mě tam venku čeká? Nezbylo mi už nic. Tady jsem měl svůj řád. Každý den byl možná téměř stejný, ale mně to už nevadilo. Naučil jsem se v tom chodit. Venku bych byl ztracený.

Ahoj děcka. Tak co si zatím myslíte o druhém díle tohoto příběhu? Co čekáte, že se stane? Svoje domněnky mi pište dolů do komentářů.

Loučí se... Vaše Kirké..