Může Být I Hůř II.Díl ✓

12. Oběd

Violet

Oběd byl k pokukání. Já, naproti mně seděl Jake, vedle něho můj bratr. Naši seděli naproti době v čelech stolu. Připomínalo mi to naše rodinné obědy kdysi, když jsme ještě byli malý. Kluci se vždycky pošťuchovali a já si zamilovaně prohlížela Jaka, který nejspíš ani netušil, že existuju. Tenkrát to všechno bylo tak jednoduché. A dneska? Dneska lítám jen v samých problémech. 

"Zlato? Co ta tvoje práce? Nechceš už změnit místo?" zeptala se mě máma. Tohle téma tu bylo zas a znova. Mamka si myslela, že mám na něco lepšího a že by mi s tím ona mohla pomoct. Jenže to bylo v rozporu s tím, co jsem chtěla já. Chtěla jsem sama sobě dokázat, že se o sebe dokážu postarat sama a že mi moje máma nemusí shánět práci. 

"Ne, mně to tam vyhovuje," řekla jsem. "Ale víš, moje kadeřnice, Suzie, říkala, že její známá má ve firmě volné místo. K pohovoru by tě vzala přednostně," vykládala mi máma. Povzdechla jsem si. "Díky mami, ale já fakt novou práci nehledám," ujišťovala jsem jí. Pohledem jsem se střetla s Jakem, v jeho očích byla vidět jasná otázka. "Ale já už jsem jí slíbila, že přijdeš," řekla provinile máma. "Mami, proč?" zeptala jsem se zoufale. "No, měla bys to aspoň zkusit," řekla mamka.

Co jsem mohla dělat? Jít proti mojí matce? Jistě, to by mi vlastně trochu udělalo radost, ale udělat jsem to nemohla.

"Tak fajn," sykla jsem sotva slyšitelně. "Výborně, pak ti dám na ní kontakt," řekla máma nadšeně. 

Sklopila jsem pohled. Najednou už jsem vůbec neměla hlad a tak jsem se jídlem jen prohrabovala. Najednou do mě někdo pod stolem lehce kopl. Pohlédla jsem na Jaka. Použil na mě pohled, který už jsem dobře znala. Ptal se jím, jestli jsem v pořádku. Souhlasně jsem pokývla hlavou, i když jsem si nebyla vůbec jistá, jak na tom jsem. Ale tohle už nebyl jeho problém.

"A co ty Jacobe?" zeptala se ho máma. "Máš teď vůbec kde bydlet?" vyzvídala. "O mě si nemusíte dělat starosti. Jsem v pohodě," ujišťoval jí. "No, kdyby si chtěl, tak u nás je místo," řekla matka. Překvapeně jsem se na ní podívala. Tátovi zaskočilo. "Řekl, že je v pohodě," zopakoval táta, který doufal, že to máma nemyslí ani trochu vážně. "Ale stejně. Kdyby si potřeboval Jacobe, tak se na nás můžeš obrátit," ujišťovala ho moje máma. 

Nechápala jsem, co to dělá. Nejdřív mě nutí do práce, kterou nechci a pak si z Jacka chce udělat druhého syna, nebo co. Moje máma byla nejlepší máma na světě, ale když si něco umanula, tak byla neodbytná a taky trochu nepříjemná. Věděla jsem, že za tím co dělá, je ještě něco jiného, ale zatím jsem nedokázala přijít na to, co.