Může Být I Hůř II.Díl ✓

20. Panika

Violet

Vešla jsem do svého bytu a chtěla rozsvítit, ale nic se nestalo. Musela mi prasknout žárovka. Chtěla jsem rozsvítit svítilnu na mém telefonu, ale v tom mě někdo zezadu popadl a zacpal mi pusu svojí rukou. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale nešlo to.

Začala jsem panikařit. Co se to děje? Měla jsem hrozný strach a krev mi začala tuhnout v žilách. Co mám dělat? V očích mě začaly pálit slzy. Tohle určitě byla panika. Ten neznámý mě zatáhl do koupelny. Kopala jsem kolem sebe a snažila se s ním bojovat, ale byl silnější. 

Posadil mě na zem koupelny a já konečně mohla pohlédnout do jeho obličeje. "Jaku?!" vyjekla jsem nechápavě. "Nech mě ti to vysvětlit," řekl téměř šeptem. "Vysvětlit?! Vyděsil si mě k smrti! A co tu vůbec děláš?!" koktala jsem jedu věc za druhou. "Snažím se tě chránit," řekl. Vůbec jsem ho nechápala a ani nechtěla. Zuřila jsem. "Cože?!" vyjekla jsem. "Jak si se sem vůbec dostal?!" Nenechala jsem ho pořádně mluvit. "Violet, poslouchej mě," řekl naléhavě. "Ne, ty poslouchej mě!" Protočil oči a zřejmě si myslel něco o hysterkách. "Mezi náma je konec! Konec! Konec!"křikla jsem a v tu chvíli si jako hysterka opravdu připadala. Neměl mě tak naštvat. "A teď jdi pryč!" dodala jsem. Už se nadechoval, že mi k tomu ještě něco řekne, ale to jsem nedovolila: "Hned!" Sklopil pohled k zemi. Věděl, že tenhle boj už dávno prohrál. 

"Nahodím ti ta světla," řekl, než vstal k odchodu. "Jo, to by bylo fajn," odsekla jsem suše.  

Nemohla jsem uvěřit tomu, co udělal. Hlavně jsem nedokázala přijít na to proč to udělal. Byla to záhada, na kterou jsem chtěla přijít, ale moje sebeúcta. Sebeúcta, která mi zakazovala se ho na to zeptat. Možná jsem byla hloupá a dětinská, ale on byl horší. Jake byl mnohem horší, než já a to byla moje útěcha.