Může Být I Hůř II.Díl ✓

14. Co kdyby...

Violet

S Jeffem jsme byli domluvení, že mě vyzvedne po práci. Na naše rande jsem skoro nemyslela, v hlavě jsem měla jen Jaka a to musel skončit. Nemohla jsem na něho pořád myslet.

Myslím, že bych na něj ten den opravdu dokázala zapomenout, ale to by se nesměl objevit ve dveřích našeho bistra. Zůstala jsem na něho zírat. Proč on? A proč zrovna dneska?

 Bylo to jako scéna z filmu. Čas se zpomalil a srdce se mi rozbušilo. Na malou chvíli jsem neodolala a nechala se unést tou prokletou myšlenkou: Co kdyby? Co kdyby jsme si mi dva byli souzeni, co kdyby moje první láska byla i ta poslední. Zdálo se to být bláhové, ale tenkrát v jeho domě, v jeho náruči, nebylo nic, co by mě dokázalo přesvědčit o opaku. Tehdy jsem prostě byla jeho a nikdo jiný mě nikdy nemohl mít tak, jako mě měl on. A v tenhle krátký moment, v tu jiskřivou vteřinu, jsem zase patřila jen a jen jemu.

Za tuhle chvilkovou slabost jsem se styděla, ale napravit jsem ji nemohla, musela jsem se na ni snažit zapomenout a dělat, jakoby se nikdy nestala. Věděla jsem, že kdybych si dovolila víc takových chvil, už bych se z jeho zajetí nikdy nedostala a nakonec bych jen zase skončila v slzách.

"Ahoj Vee," pozdravil, když došel až ke mně. "Co tu chceš?" zeptala jsem se ostře, protože tak to bylo správné. "Pozdravit tě, vidět tě. Nevím, co chceš slyšet," řekl a na tváři měl pořád ten svůj šibalský úsměv. "Víš, že o nic z toho já nestojím," řekla jsem důrazně a šla odnést objednávku ke stolu. Jake byl ale neodbytný a pronásledoval mě dál. "Jen si se mnou jednou vyjdi na jídlo," žadonil a já se ho snažila ignorovat. "Nebude to rande, ani nemusíme jít do restaurace," pokračoval dál. "Můžu jen objednat pizzu," navrhl. 

Pizza. Jedno slovo mu stačilo k tomu, aby mě vytrhl z mého promyšleného ignorování. Hned jsem si vzpomněla na to, jak jsem u něho spala první noc. Ráno mi udělal vajíčka k snídani, ale nedaly se jíst, tak raději objednal pizzu. Pizza by byla fajn, to jsem mu tenkrát řekla a to samé jsem mu chtěla říct i teď. Chtěla...

"Já už pizzu nejím," řekla jsem první blbost, která mi přišla na mysl. "Ty že nejíš pizzu?" uchechtl se pobaveně Jake. "To víš, lidi se mění," odsekla jsem mu. "Lidi možná, ale ty ne. Tebe já znám," řekl rozhodně. "Spíš si to jen myslíš," podotkla jsem. "Nebuď naivní lásko," pousmál se. To oslovení mě mírně zaskočilo, ale nic jsem na sobě nedala znát. "Naivní už právě nejsem. Jsem realista," řekla jsem rázně. "Uvidíme," řekl polohlasně spíš jen sám sobě, než mně. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, jak to myslel. Chtěla jsem věřit, že to bylo jen takové nic znamenající povzdechnutí.

Ahoj děcka! 

Jak se vám líbí nová kapitola? Budu ráda za každý váš komentář i hlasování!

S lásko...Vaše odvážná Kirké..