V dračím srdci [KiriBaku]cz

kapitola 10.

     Lidé s kmene Letců se začali slučovat a vítat svého prince.
,,Princi Bakugo vemte si jablko v karamelu. Sama jsem je připravovala na Váš příchod."
Malá bělovlasá dívenka podávala princi ono jablíčko.
Když ho princ přijal její červené očka se rozzářila.
Několik dalších lidí mu dávali okolo krku věnce s květin ,nebo jídlo. Zbožně hleděli na novou dračí Alfu. Klaněli se děkovali za princovu návštěvu.

      ,, Katsuki Bakugo tak přece už máš svého draka."
Ten hlas poznal princ okamžitě.
Dav lidí se rozestoupil aby jejich vůdce Mirio.
     Blonďatý muž ,svalnatý a vysoký jako hora a po jeho boku jeho manžel Tamaki který svojí hubenou a křehce vypadajícípoutavou byl jako pravýopak svéhomuže. Onixové vlasy mu padali do porcelánové tváře. Byl to nejkrásnější ale především nejtišší  muž jaké ho kdy Bakugo podkal.
    ,,Rád tě vidím příteli dlouho si se se svím pořád stejně krásným mužem neukázal u dvora."
Pronesl s lehkým úsměvem mířícím právě na krásného chlapec.
Mirio se zamračil.
,,Máš pravdu Bakugo měli jsme hodně práce s trénováním mladých draků a našich mladistvých. Navícjá a MŮJ MUŽ se na rozdílod tebe neválime ve zlatých peřinách"
,, Nečerti se dobře víš že bych na tvého může nikdy nesáhl tak nač žárlit. Jen tě škárlím"
Úšklebek na Katsukiho tváři ještě povirostl. Chvíli bylo ticho oba se navzájem propalovali pohledy. Než  už  to Mirio nevydržel a vyprskl smíchy.
,,Taky si mi chyběl. Hlavně ten tvůj debilní úšklebek ty jeda ježčí prdel."
Začal se hlasitě smát Mirio malému zasmání se dostalo i od jeho může.
,,Tohle si nech do soukromí. Idiote!"
Zavrčel Bakugo. A ještě více se zamračil když uviděl jak se koutky drakových úst zvedly.
Zabil Eijiroa pohledem.
Ten rychle sklopil hlavu.
,,No jistě pojď do našeho stanů. O tvého draka se postará můj muž. Budeš tak laskav lásko. Umíš to z draky nejlépe."
Mirio se široce usmál a věnoval
Takami procítěný polibek.
    Černovlásek okamžitě zčervenal a přikivl.
Bakugo se usmál měl oba muže moc rád byli to jeho kamarádi z hradu kde společně chodili do školy.
Rád oba škádlil tím co říkal.

Po tom co osaměly v Miriově  stanu s lahví dobrého vína. Se oba dobře bavili především o tom co za čas co se neviděli prožili.
,,Ty pytláci mě vážně štvou! Dobře že proti nim něco děláš Katsuki."
Usmál se na svého přítele.
,,Ano. Taky mě nehorázně serou. A ty a Takami  máte své vejce jo?"
Usmál se Bakugo.
,,Ano nemůžu se dočkat až se to malé vylíhne."
Zasněně se usmál při představě své dcery nebo syna.
,,Jsem rád že si šťastný."
,,A co ty máš už někoho kdo by se ti líbil ? Nebo si stále ke všem vstahum tak uzavření jako v dětství?"
Zajímal se Mirio.
,,Tak to nebylo!"
Bránil se princ.
,,Jen jsem realista víš. Matka už mi určitě nachystala ským budu. Jsem princ je to jasné. Pro mě nic jako láska není a nebude.“
Poslední větu Katsuki spíše zašeptal. Tohle téma neměl rád. Tížilo ho ze všech jeho povinností nejvíce.
,,To je hrozný! Máš přece nárok si vybrat co když se ti nebude líbit ,nebo bude zlí?"
Mirio naštvaně hodil prázdnou lahví o zem.
,,No vlastně nemám. A vzal bych si kohokoliv je to má povinnost. A co je láska no? Ani to nevím směšné. Prostě cos neměl to ti nechybí."
Pronesl zoufalé ale nakonec zněl stejně chladné jako vždy.
,,Půjdu už spát Miri dík za noclech dobrou."
Princ si lehl do měkké a teplé postele cítil se po vínu velmi ospalí. Zároveň nemohl dostat z hlavy to o čem mluvili.
Láska? Ani nevím jestli bych chtěl být z mužem či se ženou!
Možná je lepší že mi matka někoho vybere. Láska nepotřebu jí nestojím o ní nezajímá mě jaká je ani jak se kvůli ní lidé cítí! Nebo možná? Je-jen to zjistit? NE! Není mi souzeno se zamilovat.
Přesně jak říkala matka.