No Problem? (5SOS)

Možná už to bude dobré...

,,Když měli moji rodiče autonehodu, táta byl na místě mrtvý a máma skončila v nemocnici. Byla na tom špatně, ale všichni mě ujišťovali, že přežije. Bylo mi jasné že lžou.

Jednou když jsem přišla ze školy do nemocnice, nechtěli mě k ní pustit. Pak si mě zavolal jeden doktor, který mi řekl, že je mu to líto, ale nedalo se nic dělat. Umřela a já se s ní ani nerozloučila- ani s jedním.

Dodal, že mám počkat v nemocnici na sociální pracovnici, že mě odveze do dětského domova. Samozřejmě, že jsem do děcáku nechtěla a tak jsem prostě utekla- což dělám vždycky, když jsou nějaký potíže, uteču.

Utekla jsem a zůstala na ulici, nikdo mě nehledal, nikdo mě nechtěl, takže bylo vše, skoro, dobré, krom teda toho, že mi umřeli rodiče, neměla jsem co jíst a ani kde spát. 

Občas jsem spala na matraci v jedný uličce, ale toho večera co se to stalo jsem tam spát neměla. Probudila jsem se, protože jsem cítila, že mě někdo táhne. Táhli mě  dál do slepé uličky a tam mě hodili na zem.

Jeden z těch dvou začal kecat něco o tom, jak jsem ubohá, nepotřebná a hnusná a že mě nikdo nemá rád. Prý si mě nějkou dobu vyhlíželi. Chvíli mi nadávali, uráželi mě, ale pak mě ponížili. Stáhli mi tričko. Jeden mi držel ruce za zádami a druhý vytáhl kapesní nůž. Začal mě řezat do boků, do ramen, no prostě všude.

Křičela jsem na ně proč to dělají, přišla mi odpověď, která mi do teď trhá srdce. ,,Protože si nezasloužíš něco mít, protože seš bezcenná a my tohle děláme jako prevenci, že nikdy nebudeš mít přítele, nikdy nezjistíš co je to láska, nikdy nebudeš šťastná a to nás uspokojí."

Nechali mě tam ležet jako kus hadru, bez trička a krvácet. ležela jsem dlouho, možná celý den, než mě někdo našel a odvezl do nemocnice. Když jsem se uzdravila přišla si pro mě sociálka, ale když mě vedli do auta, vytrhla jsem se jim a utekla, zase. Jizvy mi zůstaly jako památka.

Ty který mám na rukách mi, ale neudělali oni, ty jsem si udělala já, řezala jsem se do masa a když jsem se dostala k zápěstí, k žíle, chtěla jsem říznout znovu a znovu, ale nebyla jsem toho schopná."

Když jsem to dořekla oddechla jsem si, že jsem se svěřila, nikomu jsem o tom nikdy neřekla, vždycky jsem to v sobě dusila, ani Evie jsem nikdy nic neřekla. "Sakra asi bych se jí měla ozvat."

Koukla jsem se na kluky a začala znovu brečet, přitiskla jsem se víc na Ashtonovu hruď, oba na mě zírali a nic neříkali. 

,,Ty nejsi ubohá a ani ošklivá, jsi úžasná malá bytost." řekl Ashton, aby mě rozveselil. Trochu to fungovalo, hlavně, když to řekl on i s tím krásným přízvukem.

,,Ještě mi sem vyryl svoje iniciály." Stáhla jsem si trochu trička z ramena a ukázala na obrovský písmena D.L. Kluci mě pak asi hodinu utěšovali a domlouvali mi.

Vyrušili nás, až Calum a Michael. Rychle jsem si utřela oči a dělala jakoby nic.

Ash i Luke, byly zticha ohledně toho co jsem jim před chvíli řekla. Všichni jsme šli s tichostí dolů do kuchyně, bylo divně, že se Mikey ani Cal, nezajímali o tom co jsme dělali a já za to byla ráda.

Mikey vypadal dost sklesle, což jsem byla taky.

Všichni jsme v tichosti seděli u jídelního stolu a obědvali. Občas jsem viděla Ashtonův ustaraný pohled, který házel směrem ke mě. "To už stačilo!"

,,Nemohli bychom prosím začít nějaký rozhovor, je tu hrozně mrtvo a já se musím na něco zeptat." 

,,na co?" řekl Cal skoro s plnou pusou.