No Problem? (5SOS)

Reverie

Hey lidi takže jsem do příběhu napsala dost věcí co jsem neměla v plánu, ale i tak doufám, že se vám to pořád líbí :D

Tma,Tma,Tma,Tma,Tma,Tma,Tma,Tma,Tma,Tma,Tma, Tma,Tma,Tma,Tma, Tma

Jediné co jsem viděla. Seděla jsem uprostřed místnosti, ve tmě, nic jiného než tma. Sedím tu už několik hodin a pořád nic nevnímám pouze tu tmu.....

"Rosseline!" volal nějaký hlas, ale už po několikáté. Vždy jsem se rozhlédla kolem,ale nic jsem neviděla. Jednou za čas se moje jméno ozývalo, ale já nemohla přijít na to komu hlas patří.

"Rose?" otočila jsem se, protože tenhle hlas jsem poznala.

Postavila jsem se a rozhlížela se kolem. "Ashi?" zavolala jsem s roztřeseným hlasem. Už jsem cítila slzy v očích, protože mě tahle samota a tma tížila.

"Je tu někdo?" zavzlykala jsem.

"Jsme tu jen my vda." ozval se nepříjemný hlas za mnou. Otočila jsem se a ihned ustoupila. Předemnou stál ten kluk, u kterého to všechno začalo, ten co nechtěl, aby mě někdo miloval.

"Co ty tu chceš?" křikla jsem a ustoupila od něj.

"Jsem tu, protože mě tu chceš." odpověděl mi.

"Proč bych tě tu sakra chtěla? Vždyť ani nevím kde jsem!" křičela jsem naštvaně.

"Jsme v tvé hlavě, tak jak bych mohl asi ovládat to, že tu jsem."

"Prosím vypadni!" žadonila jsem a pořád ustopovala.

"Nemůžeme odejít!" objevil se za mnou další. Ten, který mě pošpinil.

"Musíte nechci vás tu!" křikla jsem.

"Tak proč tu pořád jsme? Musíš na nás myslet jinak by jsme tu nebyli." začal mluvit ten co mě znásilnil.

"My jsme vlastně to co tě nutí k tvým činům. My jsme ti co tě udržujou při životě, protože víš, že kdyby si umřela byla by tu Evie na všechno sama. Nezvládla by to a kdyby si tu nebyla ty, už by byla taky tak špinavá jako ty." dodal ten druhej.

Zavřela jsem oči a přitiskla si ruce k uším, abych nic neslyšela. Potom jsem se schoulila do klubíčka a pořád opakovala "Vypadněte!"

"Zlatíčko!?" ozval se i přívětivý hlas.

"Mami?" otevřela jsem oči. Stála předemnou v celé své kráse, jako kdyby žila.

"Zlatíčko!" zopakovala a hned si ke mě klekla.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem nějaká malá a že kolem mě už není tma, ale že jsem u našeho rodiného domu a já ležím na cestě s rozbitým kolenem.

"Nebolí tě to?" zeptala se maminka a foukala mi na koleno.

Zavrtěla jsem hlavou, ale pořád z ní nemohla spustit oči. Ve slunci vypadala jako anděl, měla jsem pocit, že nikdy neumřela. Vyskočila jsem a rychle jí obejmula.

"Co se děje Rosseline?" zeptala se, se smíchem.

"Mám tě hrozně ráda mami!" zašeptala jsem jí do ucha.

"Vždyť já tebe taky." šeptla a dala mi pusu do vlasů.

Otevřela jsem oči, ale už jsem mámu neobjímala už tam nebyla, zase jsem byla ve tmě. Pozorovala jsem pouze malé světélko naproti mě, které mizelo. Natáhla jsem po něm ruku, ale hned jí zase stáhla zpět.