Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-37-

„Mám začít?“ zeptala se ho.

„Jestli chceš,“ přikývl.

„No, těžko říct jestli chci, je to, no, dost...“ řekla a nechala si pauzu na zamyšlení, „Nemám moc slov pro tohle, je to hodně osobní, by se asi dalo říct... Já to neumím říct nějak jednoduše, abych nezněla naprosto pitomě, takže prostě, no, tak dva roky zpátky, byli jsme spolu roky, dokonce zasnoubený a pak umřel. A já se bojím, že už se nejsem schopná vázat, protože už to nikdy nebude stejný, nic už nebude tak jako bejvalo.“

Všiml si toho, jak její hlas klesl o několik tónů níž, ale slzy, které očekával se nedostavily. Jemně položil svojí ruku přes její ramena a pohladil ji.

„Řekl bych ti, že to bude dobrý, ale to už stejně udělali všichni přede mnou,“ řekl tiše.

Jen tam tak seděli, nikdo nic neříkal, z nebe se snášely jemné chomáčky sněhu. Ema nepřítomně koukala do šera před sebe a Roman přemýšlel.

„Strašná blbost, že se tahle hroutim, co?“ prohlásila a nepřirozeně zvedla koutky vzhůru do podivného jako-úsměvu.

„Vůbec, chápu jak to vidíš, byl bych na tom asi stejně na tvým místě...“

„Díky... Že mě chápeš.“

„To není něco za co by se mělo děkovat,“ pokývl hlavou, „Já jsem rád, že ses svěřila.“

„Jednou ti třeba zvládnu říct víc,“ narovnala se a trochu pokrčila rameny.

„Nemusíš, ale rád si to poslechnu, samozřejmě.“

„Povíš mi teď taky proč jsi utekl?“

„To je taky příběh... Ale nějak krátce abych to řek'... Jsem z Ruska, tehdy jsem nebyl z žádný bohatý rodiny nebo tak, ale všimli si mě a zaplatili mi zbytek studia medicíny, když jsem málem musel skončit. Pak jsem pracoval na výzkumu čehosi pro tajný služby, armádu nebo tak. Nejdřív nevinný věci, ale pak se to zhoršovalo, prostě nic hezkýho, žádný dobro. Chtěl jsem s tím seknout, ale v takový situaci jsem neměl jak. Nakonec jsem utekl a po čase se schoval tady. Nejspíš mě hledali a pořád hledají. Navíc jsem v Rusku nechal svojí mámu, to poslední, co mi zbylo. Nechci vědět, co se tehdy stalo s tím co zbylo z mojí práce. Všechno, co jsem udělal si doteď vyčítám. Nebylo to správný a nemám jak to spravit. Navíc se nesmím vázat, nemám jistotu, že by to bylo bezpečný. Se mnou nejsou žádný jistoty. A já už nechci nikomu ublížit...“

„Tak to je...“ pokusila se dostat ze sebe nějakou reakci, „Nevím, co říct.“

„Já už vlastně taky ne.“

„A máma? Nevíš o ní?“

„Vlastně skoro nic, nechci riskovat, ale je naživu a snad se jí i docela daří...“

„To mě mrzí.“