Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-13-

Po dlouhých hodinách asistence u případů z hromadné bouračky, kvůli které musela Mery svolat třeba i Romana, který měl mít volno byla naprosto vyčerpaná. Vytáhla svůj mobil z kapsy a napsala své kamarádce, že její návštěvu musí odložit, protože tohle už by nepřežila. Bylo něco okolo čtvrté ráno a one vyčerpáním usnula na židli u počítače na lékařáku.

"Hele, fakt by ses možná měla jít vyspat do postele, budou tě bolet záda," slyšela Romanův hlas, který ji zjemna probral.

"A to už můžu?" tázala se rozespale.

"Pokud vím, tak služba ti skončila už před půl hodinou."

"Tak... To je fajn, díky moc," pokusila se zmateně o úsměv a narovnala se na židli. Záda jí bolela jako blázen, opravdu příjemné probuzení.

Promnula si oči a vstala, vyrazila se převléknout. Pak se ještě rozloučila s Romanem a jako zázrakem se odpotácela domů, kde se rozvalila na posteli. Měla dost. Nikdo jí nikdy neslíbil, že medicína bude jednoduchá, ba spíš naopak. Klidně usnula v džínech a svetru, přesně tak, jak přišla.

Ranní Slunce jí prudce posvítilo do obličeje a vyburcovalo ji tak ze spánku. Pořádně se protáhla a odvalila se na kraj postele. Vstala a cestou do koupelny si z vlasů vytáhla zacuchané sponky. Vypadala jako by ji exhumovali. Rozčesala si vlasy, chrstla si chladnou vodu do obličeje a mezitím, co jí poslední kapky stékaly po obličeji, pohlédla na svůj odraz v zrcadle a pokochala se svými kruhy pod očima.

Z lednice vytáhla kartonovou krabici s mlékem a nalila si do hrnku ze kterého pak upíjela, zatímco pozorovala dopolední Rubavu z okna.

Umyla po sobě hrnek a i sklenici, co již postávala vedle dřezu od včerejška a připravila si počítač na stůl. Chtěla se chvíli věnovat svojí práci, ale moc se jí nedařilo. Nakonec zaklapla notebook, oblékla se, nazula si boty a vyrazila se projít.

Podzimní slunko ji navzdory tomu, že už bylo vcelku chladno, lechtalo na tvářích a svět se zdál zase o trochu snesitelnějším. Vykročila do blízkého parku a prokličkovala jej skrz naskrz po cestách i pěšinkách. Pokračovala směrem víc do centra, kde se porozhlédla. Musela si na Rubavu zvyknout, byla tam už několikrát předtím, ale přistěhovala se teprve nedávno a její starý zvyk, znát ve "svém" městě každou zkratku a trefit všude, jí dával jasně najevo, že je třeba se s Rubavou sžít.

Přeci jen, nebyla na místo bydliště příliš náročná, Rubava, navzdory všemu, co se o severních Čechách povídá, nebyla zas tak příšerné město. A nebo možná byla jen zvyklá, kdo ví? Pokrčila rameny a vydala se směrem zpět na Ronďák.