Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-24-

Dny plynuly zvolna jako voda a jeden střídal druhý. Na Rubavu spadl letos první poprašek sněhu překvapivě brzy. Posledních několik týdnů vedla Ema vnitřní boj pokaždé, když musela ráno vylézt z postele a stoupnout si na chladné parkety. Do toho všeho se navíc neúprosným tempem blížily Vánoce.

Ulice v centru byly čím dál plnější lidí, kterým šly drobné obláčky páry od úst, zatímco se tahali s taškami plnými věcí, které pravděpodobně skončí pod stromky.

Mery dostala pro letošní večírek Rubavského urgentu nápad, který považovala za naprosto úžasný, ale mnozí by s ní nesouhlasili. Třeba Růžičková, když si vylosovala sanitáře Váňu a její úkol teď byl sehnat mu dárek, co později tajně odloží pod stromek, který už v krabici složený vyčkával v rohu na lékařáku.

Dorazila na svou noční službu, převlékla se a zavítala za Mery na urgent. Ta ji tehdy překvapila, těžko říct jestli mile nebo nemile, krabičkou ve které už zbývaly dva poslední lístky se jmény.

„Mery? To asi úplně... Nemám dávat dárek sama sobě, ne?“ zasmála se, když si na lístku přečetla své vlastní jméno.

„Si vezmi ten druhej a sebe tam nech,“ usmála se a přikývla.

Vzala si ten druhý lístek a v tu chvíli dorazili sanitáři, strčila si ho tedy do náprsní kapsičky na mundúru a věnovala se příjmu. V tu samou chvíli dveřmi prošel Roman.

„Výborně, Romane, vezmeš ho, jo?“ tázala se Mery.

„Převleču se a už jsem tam,“ přikývl a přidal do kroku.

Ona mezitím převzala pacienta a papíry od záchranářů a Mery, načež vyrazila na box, kde jí ho záchranáři přeložili na normální lůžko.

„Cos dělal?“ zeptala se asi tak šestnáctiletého mladíka s límcem kolem krku a rukou v dlaze.

„Co je ti po tom?!“ štěkl nazpátek.

„Vlastně nic, jen mi řekni, jestli si teda pamatuješ, jak jsi padal.“

„Cojávim, jsem to prostě asi nevybral, když jsem skákal ze zídky. Dělám parkour prostě.“

Přikývla a radši už se na nic neptala. Jen beze slov pokračovala ve vyšetření, protože nechtěla pacienta naštvat ještě víc, než už se jí to doposud povedlo.

„Pokrč nohy a vyhrň si tričko...“

„To mi teďko už budeš jen rozkazovat jo?! Navíc si ho vyhrnout nemůžu, ta ruka mě bolí.“

„Dobře, no,“ prohlásila a vyhrnula mu tričko.

Mery jí jako sestru poslala Pavlínu, ale ta už měla po konci směny a potřebovala domů, takže jen pečlivě zacévkovala, provedla odběry a právě teď se s omluvou vypařila z boxu, kde nechala Emu s pacientem dočasně samotnou.