Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-29-

Tuhle kapitolku bych ráda věnovala mé drahé prima_povidky. Určitě se podívejte i na její tvorbu ♡
____________

„Týjo, co jste si udělali?“ zeptal se troufale Ludvík, zatímco si sušil ruce.

„To je jedno,“ dala výrazně najevo, že to nehodlá rozebírat.

„A nemůžu tě třeba pozvat na skleničku? Co já vím, zítra?“

„No...“ byla překvapená, dlouho už jí nikdo nikam nepozval a navíc, hned po tom, co se právě stalo s Romanem, byla zmatená, uvědomila si, až v moment, kdy bylo pozdě, že jí k tomu atypickému muži cosi opravdu táhne.

„No?“ vyzvídal.

„Zítra asi ne, ono toho teď mám obecně hodně, spíš až tak po Vánocích by se to hodilo.“

„Neboj, já se připomenu,“ zamrkal na ni a zmizel z umýváren.

Vyjeveně si sama pro sebe pokrčila rameny, opláchla si dlaně a šla si je utřít. Hlavou jí začal zase vrtat Meryin nápad s lístečky a dárky. Co má proboha dát Romanovi? Zrovna hodně o něm nevěděla a navíc to teď ani úplně už nemůže vyzvědět, když to mezi nimi bylo takhle.

Vrátila se na urgent, zpátky k papírování pro Mery. Usadila se a začala datlovat do počítače přesně tam, kde před pár hodinami skončila. Za pár minut přišla Mery a postavila na vyvýšený okraj před ni hrnek ze kterého se kouřilo.

„Udělala jsem ti čaj, ať se ti nějak odvděčím za to, že tu děláš zrovna tohle...“

„Však v pohodě, ale díky moc,“ usmála se na vrchní sestru.

„Já ti teda původně chtěla udělat kafe, ale Roman říkal, že piješ spíš černej čaj...“ utrousila Mery.

„Tak to měl pravdu,“ přikývla, sevřela hrnek ve dlaních a jemně foukala do stoupající páry.

Na svojí službu právě přicházel doktor Hofbauer.

„Davide?!“

„No?“ nadzdvihl obočí a přišel blíž.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou netušíš, co by chtěl Roman k Vánocům?“

„Uhodlas, netuším,“ odvětil bystře a vyrazil na lékařák.

„Mery?“ otočila se na židli, aby si mohla promluvit s hlavní sestrou která do té doby seděla vlastně za jejími zády.

„No?“

„Potřebovala bych poradit, co by mohl Roman chtít k Vánocům, protože nemám páru.“

„Já myslím, že to musíš vědět líp než já.“

„Jo, kéžby,“ povzdechla si, „Stejně dík.“

Vrátila se raději ke zdlouhavým formulářům a rozhodla se už dále nezaměstnávat svůj mozek Romanem. Věděla, že jí teď mnohem více prospěje jakýsi průzkum spokojenosti pacientů, než trápení se a přemýšlení nad problémy, které stejně nevyřeší a nemůže změnit.

Po práci se jen rychle vysprchovala a unaveně se jako pytel brambor svalila do postele. Usnula jako by někdo přepnul vypínač a pak už ji čekala jen blažená nevědomost.