Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-40-

Ještě dlouhé hodiny mluvili o všem možném i nemožném. O smyslu života, oblíbeném jídle od babičky nebo o zkoušce z histologie. Probrali kdeco od A do Z a ještě pozpátku a přesto jim nedocházela témata k hovoru. Brečeli smíchy. Ema měla na krajíčku, když jí Roman líčil části své historie...

„Takže ty zjizvený záda...“ zeptala se.

„Jo,“ přikývl, aniž by musela formulovat zbytek věty a nahodil jakýsi neurčitý výraz, přeci jen neměl úplně tucha, jak se správně tvářit.

„To muselo- Chci říct, mrzí mě, žes musel něco takovýho zažít. I když ti ta lítost asi k ničemu úplně nebude...“

„Aspoň to někdo ví, přeci jenom když se svěříš, tak to pomůže.“

„Jak kdyby na ten těžkej kámen na srdci někdo přivázal balónky,“ pousmála se, když vypustila tuhle myšlenku.

„To je svatá pravda ale,“ pokývl Roman a podrbal se na zátylku.

„Bych už možná měl asi jít,“ prohlásil Roman po důkladném pohledu na hodinky.

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny.

„Myslíš, že chytnu nějakej autobus?“

„Určitě, když půjdeš doleva, pak chvíli přes kraj toho parku, tak dojdeš k zastávce a tam jezdí noční bus do centra...“

„Tomu říkám dopravní obsluha,“ pousmál se Roman a vytáhl mobil, aby mohl rychle najít jízdní řád a nemusel dlouho stát v tom mrazu.

„Dobrou noc,“ loučila se s ním o asi dvacet minut později u dveří, „Dej vědět, žes v pohodě dorazil.“

„Dorazim v pohodě, neměj strach, přece jenom nejsem nějaký tintítko,“ usmál se.

„Promiň, síla zvyku to říkat všem, ale stejně bys mohl dát vědět.“

„Však to je hezký... A vědět určitě dám. Sloužíš v neděli?“

„Čtyřiadvacítku,“ potvrdila ne úplně nadšeným tónem.

„Tak se uvidíme v neděli,“ usmál se, „Ahoj a dobrou noc.“

Mávla mu ještě naposledy na pozdrav rukou a on zmizel v šeru nefunkčních světel špinavé chodby.

Zaklapla dveře, pro jistotu otočila klíčem v zámku a vyrazila do koupelny. Svlékla se a rozpustila si vlasy. Vkročila do studené vany a otočila kohoutkem směrem teplé vody, načež ji pustila a příjemně hřející pramínky se počaly spouštět dolů po jejím těle.

Ručníkem vysušila své vlasy, co to šlo, vyčistila si zuby a následně už se uložila do příjemně chladivých přikrývek. Nakonec ještě rozsvítila lampičku a podala si knihu. Četla nejdřív rychle, ale postupně začínala zpomalovat a řádky se jí slévaly dohromady.

Odložila knížku, zhasla lampu, přetočila se na druhý bok a už jen tlumená světla oranžových lamp z venku spolu s tichými zvuky aut a lidí ji doporvázely ke spánku.

Ozvalo se ještě tiché cinknutí. Po tmě nahmatala telefon a prohlédla do oslňující obrazovky.

„Dorazil jsem, jsem v pořádku, díky za starost. Roman“

A teď už ji nic nedrželo vzhůru.