Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-19-

Dny zvolna plynuly, někdy rychleji, někdy pomaleji, přeci jen je čas relativní. Na svoji práci na urgentu už si postupně zvykla, vcelku ji to bavilo a dokonce, ačkoli se ještě stále většinou vyhýbala složitým případům, zjistila, že jí to i vcelku jde.

Stala se oblíbenou asistencí Vilkina a Hofbauera, při jejich perfektních výkonech. Sice měla často pocit, že by to dokázali i bez toho, aby jim někde něco přidržovala, ale ráda je pozorovala při práci. Přeci jen okoukávala tu nejlepší techniku, aby mohla oslnit při atestačních zkouškách, které ji za určitý čas také čekaly.

Od oné příhody se její sousedství zdálo poklidné, alespoň na poměry Ronďáku, občas sice slýchávala křik, ale jinak ji nic netrápilo. Čas od času strávila nějaký ten večer se svými kolegy nebo kolegyněmi v nonstopu, vycházeli spolu dobře.

„Emo? Můžeš?“ zavolala ji zrovna Mery k sobě.

„No?“

„Máme pro tebe pacienta, tohle je Vašík a spadl špatně na ruku,“ pokynula k malému klučinovi, kterého doprovázel jeho starší bratr.

„Bolí tě to hodně?“ zeptala se a přikrčila se k drobnému blonďáčkovi.

„Bolí,“ přitakal.

„Lůžko tři,“ prohlásila vrchní sestra a podala jí nějaké příjmové formuláře.

„Máš to zlomený,“ prohlásila, zatímco seděla v nohou postele a prohlížela si rentgenový snímek chlapcova předloktí.

„Napořád?“ zeptal se tichým hláskem.

„No jasně, že ne, to ti sroste cobydup, jen ti musím dát tu tlapku do sádry.“

„Aha.“

„Už jste se sestrou volali rodičům?“ obrátila se na jeho bratra, který tiše seděl na židli vedle lůžka a pozoroval ji při práci.

„Měli by tu každou chvíli bejt.“

„Sestři? Budeme sádrovat...“

Spokojeně v rukavicích vrstvila sádrovaný obvaz. Byl to jeden z jejích oblíbených zákroků, přeci jen byl poměrně jednoduchý a navíc, když se jen obyčejně sádrovalo, nešlo o nic vážného, což jí také dělalo radost. Pacient byl v pořádku.

„A můžou mi na ní pak nakreslit obrázek?“

„Rozhodně, jen zatuhne a hned ti jí může třeba brácha vyzdobit.“

„Ale já bych chtěl obrázek od tebe,“ prohlásil.

„Od Vás, Vašku, od Vás," opravil ho ihned bratr.

„Však to je v pořádku,“ usmála se, „Akorát já moc neumím kreslit, jedině tak žabičky jsem se naučila.“

„Jako takový ty malý a zelený?“ vyvalil nadšeně očka.

„Když seženu zelenou fixku, tak budou i zelený,“ přikývla a v tu chvíli dorazili jeho rodiče.

„Ták a je to,“ usmála se a zavřela barevnou fixku, „Líbí?“

„Hrozně,“ usmál se na ni a hrdě si prohlížel drobné obrázky, kterými pokryla sádru.

Vyšla s ním na urgent a on ihned utíkal předvést sádru rodičům.