Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-35-

Odložila drobný balíček se stužkou pod stromek v rohu bufetu a vyrazila ke stolu s občerstvením, kde stála Petra s Vali, aby s nimi zapředla nějaký ten hovor.

„Všichnni?! Poslouchejte prosím, ještě někdo, kdo ještě nedal dárek po stromek? Nebo můžeme už začít?“ zavolala s úsměvem vrchní sestra Marie a vzhledem k tomu, že nedostala žádné odezvy, požádala primáře, aby postupně rozdal dárky, které už se navršily pod stromkem.

„Tak začneme,“ prohlásil Jirka a zdvihl balíček v bleděmodře-bílém proužkovaném papíru, „Ema Vlčková!?“

Za vteřinu se odkudsi z davu vynořila doktorka Vlčková a rychlým krokem dorazila k Bojanovi a převzala drobný dárek úhledně převázaný stříbrnou stužkou. Po ní postupně chodili další a další.

„Romane? Ten je pro tebe,“ usmál se Bojan směrem k onomu dlouhánovi a všechny její vnitřnosti se obrátily, smotaly a zaškrtily v uzle. Věděla, že není šance, jak by mohl přijít na to, že je to dárek od ní, ale i přesto měla strach, že vybrala špatně.

Pozorovala, jak onen dlouhán opatrně stáhl stuhu z balení a rozložil balící papír, aby mohl rozvinout tu šálu s tučňáky.

Roman se jako sám pro sebe usmál a omotal si ji kolem krku, zatímco se šel zpátky opřít o pult, kde stál předtím.

Za chvíli přišla řada i na ni. Od Bojana převzala drobnou taštičku s motivy vloček. V té o něco málo později objevila tři páry Vánočně laděných ponožek, což jí velmi potěšilo. Postávala v rohu a zrovna sledovala jak primář nadšeně vypráví nějakou svou historku, když ji někdo oslovil.

Prudce se otočila, až málem narazila do doktora Vilkina, který tam stál a hodlal s ní hovořit.

„No?“ překvapeně se zeptala.

„Měli bychom si promluvit,“ nadhodil.

„Asi bychom opravdu měli, no,“ byla trošku nervózní, ale celá tahle konverzace se zatím ubírala velmi klidně.

„Mimochodem, dík za tu šálu.“

„Co? Jak?“ jako by se její mozek ze vteřiny na vteřinu přehřál, „Jak to víš?“

„Jen jsem tušil a tipl jsem, ale trefa asi, takže díky.“

„Asi není zač, ale děkovala bych spíš Ježíškovi,“ usmála se.

„Můžu tě pak doprovodit domů? Potřeboval bych si to mezi náma tak nějak vyjasnit a promluvit si.“

„Jasně, že jo, chceš vyrazit hned nebo?“

„Za moment, ještě něco proberu s Bojanem a Bíbou a Mery musím popřát hezký svátky...“

„Oki,“ přikývla a vyrazila k hloučku sester, aby jim popřála hezké vánoce, klid, zdraví a tak všechno, co už k tomu patří.

Za několik minut už se pak odebírala z lékařského pokoje v doprovodu vysokého ruského gentlemana.