Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-16-

„Jak to teda, myslela s tím kouzlením?“ zeptala se, když po dlouhé operaci seděli na gauči na lékařáku a upíjeli čaj, který jim uvařila Mery, když skončili.

„Prostě cítím... To se těžko vysvětluje,“ pokrčil rameny, „A k tomu břichu se budeme muset nejspíš vrátit, ale to vydrží do zítra, nijak výrazně se nezhoršuje a má toho za sebou teď až dost.“

„Dobře, no,“ usmála se a protáhla se, byla unavená a naprosto ztuhlá, „Zítra sloužím dopoledne, tak asi půjdu domů, Mery už nevypadá, že by mě potřebovala.“

„Chceš doprovodit?“

„Ne, to je dobrý,“ odvětila mu překvapeně.

„Služba mi skončila před hodinou... A ty bys neměla takhle v noci chodit po Ronďáku sama radši,“ prohlédl si ji Roman soustředěně od hlavy až po paty.

„Vážně na tom trváš?“

„Jo, rád půjdu s tebou.“

„Tak já jen skočím říct Mery, že jdu a převlíknu se.“

Místo odpovědi se jí dostalo jen přikývnutí.

„Ale víš, že jestli mě hodláš doprovázet pokaždý, když půjdu v noci domů, tak s tím jak funguje urgent, se z toho stane tvoje nová práce na plný úvazek?“ zeptala se Romana, zatímco vycházeli z urgentu.

„Tak doprovod Roman Vilkin nezní zas tak špatně...“

„Když myslíš, že ze špičkového neurochirurga na chůvu je to nějaký úžasný kariérní růst,“ usmála se na něho.

„Pššt,“ usmál se na ní a dal si prst přes pusu.

„Víšco, radši bys mi mohla říct něco o sobě.“

„Co konkrétně chceš slyšet? Protože myslím, že zas tak zajímavá nejsem,“ pokrčila rameny.

„Třeba co děláš tady v Rubavě?“

„No, jsem tu, pracuju tu, ale původně jsem teda z Ústí. Proč?“

„To nic, já jen, že většina z nás se tu před něčím schovává. A nebo jsou místní.“

„Tak možná se taky trochu schovávám. Teď ty, co je třeba tvůj oblíbenej sport?“

„Co já vím, hokej není špatnej, ale moc sportovec nejsem...“

Svižně kráčeli ulicemi a pomalu se blížili na Ronďák. To se dalo poznat z mnoha věcí. Přibývalo aut, která neměla kolo a stála jen podložená cihlami na běžných parkovacích místech. Matrace pohozené pod keři.

„Ale vysvětli mi, proč proboha bydlíš zrovna na Ronďáku,“ hypnotizoval tu drobnou dívku pohledem.

„Bylo to pomalu nejlevnější a ta garsonka je vcelku velká, navíc to není k nemocnici daleko, když chodím pěšky. Sice to není nejhezčí sousedství, ale nevadí.“

„David bydlí taky tady,“ prohlásil její vysoký kolega jen tak mimoděk.

„Už jsme skoro tam,“ usmála se, „Až tam dorazíme, tak ti musím aspoň něco nabídnout k nějaký tý noční svačince nebo na co je teď ten správnej čas...“

Roman jen přikývl.