Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-26-

„Můžeš skočit za Mery ať sežene Ondru nebo někoho od nich? A pak vytisknout propouštěcí papíry, já si s ním ještě stejně musím o něčem popovídat...“

„Romane, můžem si promluvit my?“

Přikývl a oba vyšli ven z boxu.

„Hele, já ho nechci nějak hlásit nebo mu dělat problémy, nic se vlastně nestalo...“

„Já ho chtěl nahlásit spíš kvůli něčemu jinýmu. On totiž nespadl jen tak, zdrhal, protože někde vykradl nějaký auta a tak, něco z toho měl v kapsách a s sebou má i batoh. Věřim, že bys ho zvládla nahlásit sama. A pokud nechceš, tak se o tom před Ondrou zmiňovat nebudu.“

„Dík, tak já to jdu všechno zařídit,“ pokrčila rameny a každý se vydali po svém, Roman na box a ona za Mery.

Ani ne za půl hodinky dorazil Ondra a chvíli na to už si ho s kolegou odváželi na služebnu. Měl ruku v sádře a slabší otřes mozku. A za sebou taky jednu hodně nepříjemnou výchovnou slovní lekci od doktora Vilkina.

„Jseš v pohodě?“ zeptal se jí Roman později té noci, když k ní přisedl na lékařáku na gauč.

„Ale jo, asi dobrý,“ přikývla a odložila notebook na kterém doteď soustředěně psala svou atestační práci.

„Díky moc, že jsi tam takhle vpadnul, radši nechci vědět, kam by to ještě vedlo.“

„To je samozřejmost, jen bych býval přišel dřív, kdybych to věděl... Nesnáším, když se takhle někdo chová, vždycky se ve mně začne vařit krev.“

„No, vypadal jsi, že budeš zabíjet. A nebo ti minimálně z očí vystřelí laserové paprsky...“ usmála se a pozorovala, jak na jeho tváři zase vykoukl ten drobný úsměv, který k němu tak neodmyslitelně patřil.

„Taky se mi úplně zatmělo před očima,“ přiznal se, podrbal se na zátylku a pořádně si prohlédl její úsměv.

„Děkuju,“ řekla ještě jednou tichounce.

Najednou už jen vnímala, jak se jí zpomalil dech, zavřela oči a postupně se s Romanem přiblížili. Cítila, jak jemně přiložil jeho rty na ty její a zlehka stiskl její spodní ret mezi ty svoje. Měkký sametový polibek, který jim oběma zabraňoval vnímat cokoli jiného.

Cítila, jak si ji svou velkou dlaní přitáhl ještě blíž a hlouběji do dalšího polibku, ona svými prsty jemně čechrala krátké stříbřité vlasy na jeho krku.

Teplo se jí rozléhalo po tvářích a po těle, cítila se jakoby poletovala na jemném chmýřovém obláčku. V tu chvíli už se pomalu odloučili a ona otevřela oči, aby pohlédla do těch jeho zelenohnědých.