Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-27-

Vypadal zmateně, ale to ostatně byla ona sama také. Bylo to zvláštní a nečekané, ale tak neskutečně příjemné.

„Promiň," zašeptal a postavil se na nohy, „Promiň, já nemůžu."

A najednou byl ten tam. Nechal ji sedět samotnou na prázdném lékařáku, stále cítila stín jeho rtů, jak se dotýká těch jejích. Měla spoustu otázek a uvnitř sebe už necítila to příjemné hřející teplo, bylo to spíš jako kdyby jí na hlavu vylili kbelík studené vody a pak ji nechali sedět kdesi, kde je tma, chladno a vlhko.

Hypnotizovala to prázdné místo na bílé pohovce, kde ještě před chvílí seděl ten muž. Snažila se si ujasnit, co se právě stalo.

Ani ona sama nemohla říct, že by to chtěla nebo čekala na tenhle moment. Byla zmatená. Ne zklamaná, jen se v sobě prostě nevyznala. A nevyznala se ani v něm. Všechno to prostě tak jen vyplynulo ze situace a rozhodně na to nebyla připravená.

Roman z lékařáku pomalu vyběhl, a zbrzdil se, až když mu za dvěma rohy došlo, jak hloupě teď asi musí vypadat. Už o něco rozvážnější chůzí dorazil na urgent a požádal Mery, aby mu dala další případ, chtěl na ni na chvíli přestat myslet.

Měl docela štěstí, protože za chvíli záchranáři přivezli nějakého opilce po pádu z příkrého schodiště.

„Koho chceš jako asistenci?" zeptala se Mery, ale spíš jen tak řečnicky, „Pošlu ti Emu..."

„Mery, počkej," zastavil ji Roman, „Pošli mi radši Miloše, jestli teda může."

„Nic nemá, jdu ti ho zavolat," přikývla hlavní sestra, ale z jejího výrazu bylo nad Slunce jasné, že se jí to přinejmenším nezdá a je jí to podezřelé.

O něco málo později už mířila na urgent k příjmu i Ema, neboť ledovky tradičně působily řadu úrazů. Tentokrát to byla jednoduchá zlomenina nohy a rozražené čelo, tak na sedm stehů. Pečlivě pacientovi zašila ránu a po rentgenu i zasádrovala zlomeninu. Na chvíli odpoutala svoje myšlenky od Romana, ale pořád se sama ve svém těle cítila tak nějak nepohodlně.

Při propouštění pacienta se pak minula s Romanem, jeden druhému věnovali krátký pohled z očí do očí. Kdyby jí to nepřišlo jako absurdní hloupost, skoro by si troufla tvrdit, že v jeho očích se snad zračil především smutek. Co ale vysílala za signály ona sama neměla nejmenší páru. Roman by nejspíš řekl, že zklamání.

Usadila se na lékařáku a chvíli jen koukala do prázdna. Pak si ale vzpomněla, že ještě neví, komu bude shánět Vánoční dárek. To vypadalo jako další skvělá příležitost k tomu se odreagovat a nevěnovat pozornost vlastním myšlenkám. Stejně měla pocit, že ty se ji jen snažily srazit na kolena.

Byla napjatá, koho si vylosovala...