Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-31-

„Tak co, Emo, už máš čas dneska?“ ptal se jí Ludvík, když si po operaci omývala ruce. Roman po něm vrhl tázavý pohled.

„Dneska fakt ne, sorry, mám čtyřiadvacítku.“

Roman si je ještě oba pořádně změřil pohledem a pak už vyrazili k operaci. Ta běžela překvapivě v klidu, svižně a bez komplikací, což rozhodně nemohlo nikdy být na škodu.

„Budeme jí budit radši až večer,“ domlouval se Roman s anesteziologiem, když stáli nad spící dívenkou na JIPu.

„Souhlasím,“ přitakal onen druhý muž.

Ema ještě udělala zbývající krok, aby byla co nejblíž u postele a perfekcionisticky urovnala peřinu. Pak už se shodli, že jí raději nepolezou do snů a šli si každý po svém. Roman šel její rodiče informovat o průběhu zákroku a ona vyrazila na urgent.

„Tak se jí můžeš zeptat... Tady jde,“ slyšela jednu ze sester jak mluví na Marii.

„Potřebujete něco?“ zeptala se jich a usmála se.

„No, vlastně ani ne,“ snažila se jí to nějak podat Mery.

„Jen jsem tady Mery říkala, že to vypadá, že mezi tebou a Romanem to nějak skřípe a jestli neví, co se stalo...“ vrchní sestra po ní jen střelila přísným pohledem.

„Jo, úplně zlaťoučký to teď není,“ pokrčila rameny a smutně se usmála.

„Ale proč? Vždyť jste vypadali jako nějaká dvojka, co se zná a spolupracuje už nejmíň pár dekád...“

„To asi úplně není něco o co se hodlám dělit. Můžete to zkusit u Rasputina. A nebo až dostanu chuť tady roztrubovat o svým soukromí, tak vám dám vědět...“

Byla to možná trošku podrážděná reakce, ale na druhou stranu... Navíc hlavní sestru to, soudě podle nenápadného úsměvu na její tváři, docela pobavilo.

„Emo, můžu tě poslat na lůžko čtyři?“

„Určitě, co tam?“

„Je tam Vali a má tam jednoduchou zlomeninu holenní kosti, je potřeba to zasádrovat, ale jí už skončila služba, tak bych jí chtěla včas poslat za Růžou domů.“

„Zasádruju, provedu kapitáne!“ náznakem zasalutovala a vyrazila na své rande se sádrou a obvazy na lůžko čtyři.

Vystřídala doktorku Slavíčkovou a onomu pacientovi zručně zasádrovala přesně podle toho, jaké dostala pokyny.

Na lékařáku se pak pohodlně usadila a otevřela nějaké noviny, co ležely na stolku. Bohužel záhy zjistila, že jsou v ruštině a tak si alespoň prohlížela obrázky a hláskovala si nadpisy. Dveře tiše klaply, ale ona tomu nevěnovala pozornost.

Zrak od novin zvedla až ve chvíli, kdy cítila, jak jí někdo i skrz ty listy papíru propaluje pohledem. Byl to Roman. Ty noviny byly jeho, však je to očividná věc.

„Promiň,“ omluvila se a podala mu je.

Vzal si je, otevřel je a ani nic neřekl, tak se raději rychle vytratila.