Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-5-

Ráno vstala a ihned si postavila vodu na čaj, jak již bylo jejím dobrým zvykem. Sáček do hrnku, horkou vodu, nepopálit se, mlíko a už si jen nespálit jazyk. Asi takhle nějak to vypadalo v jejím mozku. Studená voda ochladila její obličej, když se skláněla nad umyvadlem. V ten moment se konečně probudila a zkrotila svoje vlasy do lehce neurčitého účesu. Její vlasy teď držely směrem nahoru dvě kovové spony a prstýnky na jejích hnědých vlasech přes ně přepadávaly zpět dolů, trochu jako vodopád, nebo gejzír.

Rychle chňapla batoh nazula svoje černé kožené kecky s bílým pruhem a už klusala ze schodů v paneláku. Venku bylo hezky, sluníčko svítilo a i když bylo jen těsně nad bodem mrazu, ona si rozepnula svojí bundu a hnala se ulicí jen v rozepnuté bundě, volné košili a sluchátky v uších. Chuť zpívat byla s každou písničkou větší a větší. Tohle se dělo snad pořád, pospíchala ulicí a měla chuť zpívat, protože bylo nádherně.

Už dlouhými kroky, tedy v rámci možností, kráčela přes parkoviště ke vchodu na urgentní příjem, když přes hudbu ve sluchátkách uslyšela Romanův hlas.

„Dobré ráno, jak se máš?"

„Jo, fajn, jako obvykle. Co ty?"

„Dobře, navíc jsem zaslechl, že jsem dneska psaný s jednou malou doktorkou," ten přízvuk byl nezaměnitelný.

„Hele, malá nejsem," pohlédla nahoru na jeho obličej, který se vytvaroval v jeden velký šibalský úsměv „Dobře, ne zas tak malá."

Oba se začali smát a pomalu vešli na urgent. Oba se rychle navlékli do bleděmodrých mundúrů a vyrazili k příjmu.

„Dneska máme zatím klid, tak já vás pak kdyžtak zavolám," usmála se na ně Mery.

„Už jsi snídala?" zeptal se Roman mile.

„Jop, už jo," na její tváři zazářil milý úsměv.

„Dobré ráno, ehm, Emo, mohla byste se za mnou pak stavit?" pozdravil je Bojan, který zrovna vešel do nemocnice a mířil směrem k primářovně.

„Můžu hned, jestli se Vám to hodí."

„Tak se stavte tak za deset minut, děkuju," kývl a odešel.

Otočila se a Roman už byl fuč, zřejmě za to mohla snídaně. Mery tiše seděla za počítačem a na žádný příjem to nevypadalo, tak se usadila na šedě potaženou židli u kraje a vytáhla z kapsy u kalhot mobil. Neměla nic pořádného na práci, dneska byl asi vážně zatím klid. Chvíli zabíjela čas všemožným projížděním internetu. Pak se vedle ní usadil Roman, vytáhl rohlík ze sáčku a šoupnul si ho do pusy. Oba se s úsměvem bavili o tom, že je vážně podezřele klid, když v tu chvíli se ozvalo veselé vyzvánění z její kapsy.